Akademická malířka Helga Hošková-Weissová: Celý život maluji to, co vidím a cítím
Akademická malířka Helga Hošková-Weissová, které bude 27. září uděleno čestného občanství Prahy 8, mě přijala začátkem prázdnin ve svém libeňském bytě, do kterého se v r. 1929 narodila. Když začne vyprávět o nelehkém období 2. světové války, o ghettu v Terezíně, o vyhlazovacím táboře Osvětim, občas se jí zachvěje hlas a zalesknou oči. Její slova, která plynou téměř bez přerušování, vytvářejí plastické obrazy vzpomínek – někdy úsměvných, častěji ale smutných a bolestných.
Zastupitelstvo MČ Praha 8 v červnu schválilo obnovení institutu čestného občanství Prahy 8 – a první po mnoha letech takto vyznamenanou jste právě vy. Co tomu říkáte?
„Je to potěšující a překvapující, nečekala jsem to. Hlavně po tom, co jsem měla nepříjemnosti s bývalým starostou panem Noskem… Před 13 lety mi zemřel manžel, a já požádala o převedení garáže na sebe. Najednou mi sem přišla neohlášená kontrola, že prý garáž pronajímám – naše auto stálo totiž na chatě, jak tam s ním manžel naposledy přijel -, a výrazně mi zvedli nájem. Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál za mne intervenoval a starosta Nosek mu odpověděl, že „vznikly pochybnosti vzhledem k věku majitelky, která nemá ani klíče a netrefí do garáže,“ a proto došli k závěru, že auto ani nejsem schopna používat. Dali mi výpověď a ultimátum, do kdy musím garáž vyklidit. Ten hnusný ultimativní dopis mám dodnes schovaný.“
Celý život bydlíte v Libni…
„A stále v tomhle bytě. Čtvrté patro bez výtahu, ten dělají teprve teď, a dosud to zvládám! Jsem libeňský patriot. Párkrát jsem malovala libeňské loděnice, a hned po válce i libeňský plynojem. Z kopce pod tou koulí jsme sáňkovali, na podzim pouštěli draka, chodila jsem s maminkou do parku nad Libeňský zámek nebo na procházky alejí podél Rokytky až do Troje, později jsem tam chodila i se svými dětmi. Na hřišti DTJ v Mezihoří jsme cvičili a bruslili, hrála jsem si často na Blanické, dnes náměstí dr. Holého. Chodila jsem do školy Na Palmovce, maturovala na Libeňském gymnáziu. I obě moje děti chodily do školy Na Palmovku, obě měly svatbu na Libeňském zámku. Táta zakládal v domě U Deutschů, kde je dnes Divadlo Pod Palmovkou, čítárnu a šachový kroužek. Spisovatel Arnošt Lustig žil kousek od nás, znala jsem ho od dětství.“
Je jasné, že Libeň je pro vás nejkrásnější místo na světě, kam se vždycky ráda vracíte. Ale jsou místa, kde jste prožila mládí, a přesto vás jistě k návštěvě nelákají - Terezín, Osvětim, Freiberg, Mauthausen…
„To je něco, co dnešní mladí sotva pochopí – uzavřený svět ghetta, koncentrák, nucené práce…. Nedovedou si představit život ani bez mobilu. Myslela jsem, že časem na všechno zapomenu, ale to se nedá. Lágr ve mně zůstal a jak stárnu, jsem tam stále víc. Do Terezína dnes už můžu přijet – přece jen jsem tam prožila pubertu, první lásky, taneční ve sklepě, mám hezké vzpomínky na holky z pokoje 24. V Osvětimi jsem byla po válce jen jednou, a víc nemůžu. Dnes už jsem ale natolik nad věcí, že jsem schopna o Terezíně i Osvětimi mluvit. Je to nutné, protože nás živých svědků je čím dál méně…“
Jezdíte nyní hodně na besedy do škol, jak na vaše vyprávění a vzpomínky reagují dnešní děti?
„Změnila se doba, dřív to ani z dospělých nikdo nechtěl poslouchat. Začala jsem jezdit i do Německa, přitom jsem nepředpokládala, že někdy překročím jejich hranice. Německé děti reagují vážně, je znát velká snaha o vyrovnání se s minulostí. Přišel třeba za mnou jeden student, že jeho děda byl SS, že se za něj stydí, a omluvil se. Je to pro ně těžší než pro Čechy, protože je to jejich historie. České děti poslouchají se zájmem, mají jiné otázky – třeba věříte v boha?, můžete Němcům odpustit?“
Když jste se ocitla v prosinci 1941 v Terezíně, bylo vám dvanáct. Tušila jste, co vás čeká?
„Ono to přicházelo postupně. Nejdřív mi kvůli židovskému původu zakázali chodit do školy, skončila jsem ve čtvrté třídě. Žili jsme asimilovaně, v přátelství ve škole i se sousedy, doma jsme mluvili česky. Pak jsme si najednou měli sbalit 50kg zavazadlo na osobu a všechno ostatní v bytě nechat. Vzala jsem si s sebou pastelky, vodovky, blok… V Terezíně mi tatínek hned po příjezdu řekl: Maluj, co vidíš. A tak jsem malovala běžný život očima náctileté dívky. Nebyla jsem sama, kdo kreslil. Byla tam spousta dospělých malířů. Kresby se pašovaly ven, aby se alespoň nějak vyrozuměl svět za zdmi ghetta. Jenže jednu kresbu Němci zachytili, označili jako lžipropagandu a všichni dospělí malíři v Terezíně za to zaplatili životem. Já měla ohromné štěstí – Němce nenapadlo, že i na dívčím baráku mohl někdo tohle malovat.“
Uvědomovala jste si to nebezpečí?
„Já ne, ale dospělí to věděli. Jednou organizovali výstavu ve sklepě, chtěla jsem tam dát svůj obrázek. Dej to pryč, je to nebezpečné, řekli mi. Ale i jiné děti kreslily, ovšem ne jako já. Na kreslení jsme měly rakouskou učitelku, která nás ve skutečnosti odtahovala od reality. Mimochodem kreslení a zpěv byly v Terezíně jediné povolené „předměty“. Na ostatní jsme měly tajné vyučování. Pedagogové byli z řad vězňů, ale učili nás i lidé, kteří měli vztah k dětem a něco uměli a věděli. Říkalo se jim betreuerové, opatrovníci. Starali se o nás čtyřiadvacet hodin denně a neměli žádné výhody. Bydleli s námi v dětských domovech, někteří s námi i spali na pokoji, starali se o nemocné děti. Byli to opatrovníci, rodiče i ošetřovatelky v jednom.“
Ptají se vás dnes děti ve školách, co je to ghetto?
„Velice často. Je to něco jako vězení? Ano, byli jsme vězni, byl to lepší koncentrák, sloužil k zastírání skutečnosti. Ale to jsme tehdy nikdo nevěděli. Bylo to strašné, a netušili jsme, že to může být ještě horší. Terezín byla přestupní stanice jinam. Transporty zprvu jen přijížděly, ale od února 1942 začaly i odjíždět. Kam, to jsme nevěděli. S rodiči jsem byla v Terezíně od prosince 1941 do října 1944. Pak šel do transportu tatínek a o dva dny později my s maminkou. Těšily jsme se, že jedeme za tatínkem… Ale nikdy jsem ho už neviděla. Pravděpodobně šel v Osvětimi z rampy rovnou do plynu.“
Řekli vám, kam jedete?
„Ne. Věděli jsme, že jedeme na východ. Po 48 hodinách vlak zastavil, vyhnali nás z dobytčáku a byl to šok. Vůbec jsme netušili, kde jsme – široké prostranství dřevěných baráků, ostnatý drát, vzadu čoudící komíny, kolem chodili lidé v pruhovaných pyžamech… Nevěděla jsem, že jsou to vězni ve vězeňských mundúrech. Stáli jsme seřazeni ve frontě, vpředu byl esesák a ukazoval prstem napravo nebo nalevo. A jak jsme postupovali, ti pruhovaní nám šeptem říkali instrukce: Všichni jste zdraví! Všichni jste schopní pracovat! Nehlaste se, že patříte k sobě! Je vám víc než osmnáct, a méně jak třicet osm! Mně nebylo ani patnáct… V duchu jsem horečně přemýšlela, co řeknu, když se mě budou ptát na rok narození. Byl to jeden z nejstrašnějších momentů v mém životě. Začala jsem se modlit, jen aby nás s maminkou neroztrhli. Mamince ukázal napravo. A pak ukázal na mě – taky napravo! Doleva šly ženy s malými dětmi a staré osoby – rovnou do plynu. Bez šance na přežití. Z asi 15 tisíc terezínských dětí mladších 15 let nás přežilo jen stovka… Nás, které jsme selekcí prošly, nahnali do baráků, svlékli, ostříhali a oholili a nahnali do sprch. Pak ještě mokré jsme šly ven, a z nějaké hromady jsme si směly vzít jeden kus něčeho, čemu se ani nedalo říkat oblečení. S maminkou jsme se držely za ruce, aby nás neroztrhli. A zpět do těch baráků - třípatrové kavalce, bez matrací, bez dek, spalo nás deset na jedné pryčně, která byla určená pro čtyři, jedna miska pro všech deset, bez lžic. Jen někdy takzvaná polévka. Bez lžic jsme to srkaly všech deset z té jediné misky. Byli jsme tam všichni odsouzeni na smrt, ale Němci do maxima využívali naši pracovní sílu. Pak nás převezli z Osvětimi do Freibergu – v transportu jsme zcela náhodou jely s Lustigovými. V dubnu 1945 ale tamní továrnu na letadla, kde jsme pracovali, zavřeli – ruská fronta byla tak blízko, že jsme slyšeli děla. Němci se nás potřebovali zbavit, tak nás znova naložili a vezli do Mauthausenu. Náš anděl strážný stál opět při nás s maminkou – jiní šli pěšky v pochodech smrti, a my jely v transportu, v otevřených vagónech, a přes Čechy. Klatovy, Plzeň, Horní Bříza, Budějovice… Ale nebyl to idylický výlet. Bez jídla, jednou jsme dostali za celý den jedinu bramboru, jindy jednou lžíci cukru, jednou jeden hrneček vody - půlku jsme s maminkou vypily, druhou jsme se umyly. Čeští železničáři vlak zdržovali, jak mohli, šestnáct dní ta cesta trvala. Do Mauthausenu náš transport přijel dva dny po likvidaci plynových komor. A pak 5. května během dopoledne zmizely německé hlídky, nad lágrem zavlál bílý prapor, objevili se Američané a byl konec.“
Jaký byl návrat do Prahy?
„29. května jsme přijely s maminkou do Prahy, a neměly kam jít. Náš byt nebyl prázdný, tak jsme přespaly u známých, u Pěchočových. A ti nám ráno dali teplé housky a kafe. To byla ta nejlepší snídaně v životě! Dalších několik nocí jsme strávily v Grabově vile, kde byla noclehárna. Přestože platil dekret, že máme nárok na svůj byt i na vybavení, nedostaly jsme ho hned. Němec, který v něm bydlel za války, v revolučních květnových dnech odjel na kole, ale klíče odevzdal domovnici. Jenže pak se tam usídlil Čech, údajný partyzán, a za pár dní zdevastoval byt k nepoznání. Ukázalo se, že je to podvodník a musel byt opustit. Po měsíci nám nakonec předseda zdejšího úřadu předal klíče a do dekretu napsal: Předávám byt židovce, neárijce. Lidé se z návratu nás deportovaných příliš neradovali, říkali: Vy jste se vrátili, to jsme nečekali. Židé si před deportací dávali ke známým některé věci do úschovy. Lidé si na ně zvykli a těžko je vraceli. My měly štěstí – Pěchočovi nám vše nejen vrátili, ale ještě přidali něco navíc.“
Jaký byl osud vašich terezínských kreseb?
„Nakreslila jsem jich asi stovku. Do Osvětimi jsem si je samozřejmě nevzala, dala jsem je svému strýci Josefu Polákovi, který je i s mým deníkem, který jsem si psala do školního sešitu, zazdil do jedné terezínské zdi. K nim jsem přidala ty, které jsem nakreslila hned po válce, a vznikla z toho později knížka Maluj, co vidíš. Deník vyšel v roce 2012 také knižně, jen dřív než česky vyšel v holandštině… Dnes je přeložen do šestnácti jazyků.“
Po válce jste stále malovala, opět jste studovala. Maturovala jste kromě gymnázia i na Státní grafické škole, absolvovala jste Uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru u prof. Emila Filly a Aloise Fišárka.
„Jenže na UMPRUM jsem se málem nedostala. V roce 1950 jsem udělala zkoušky, ve vestibulu už visel seznam úspěšných, já mezi nimi. Ale při pohovoru, kde jsem ukazovala své kresby, mi mladý svazák řekl, že mám pesimistický pohled na svět a že mám jít načerpat optimismus do továrny. Musela jsem se odvolat a vysvětlit, proč mám takové vidění světa. Absolvovala jsem v roce 1956 a moje první ilustrace byly ke knížce Arnošta Lustiga Noc a naděje. Měla jsem v Libni ateliér a byla jsem na volné noze. V 60. letech jsem se cyklem Kalvárie vyrovnala s holocaustem a pak už jsem se k němu nechtěla vracet. Navíc jsem získala dvouměsíční stipendium do Izraele a tam se mi najednou výrazně proměnila paleta i nálada obrazů – tmavé odstíny zmizely, objevila jsem žlutou, slunce, moře, začala dělat koláže, lepit do obrazů písek, mušle… Po návratu jsem přichystala výstavu Putování po svaté zemi, na vernisáži mi hrál na varhany Petr Eben… Jenže přišel 21. srpen 1968 a byl zase konec. Holocaust jsem už malovat nechtěla, o Izraeli nesměla. A tak jsem šla učit na Lidovou školu umění. Kolegyně jela na dovolenou, prý abych to vzala na dva měsíce za ní, ale už se nevrátila, emigrovala. Učila jsem pak 14 let až do odchodu do důchodu.“
Předpokládám, že jste stále malovala alespoň sama pro sebe, ne?
„Zpočátku ne. Až postupně jsem zase začala sama tvořit. Ale už ne sluníčka… Byla to témata zkázy, vyvrácené kořeny, raněná země, barvy ztmavly… Celá moje tvorba odráží můj život, názory, pocity – proto to střídání nálad. A proto tolik smutného. Ale nakonec se objevila znova naděje, takže jsem ztvárnila Znovuzrození. Tamhle visí na zdi. (Ze spodního „popela a trosek“ stoupá vzhůru do červeného slunce tenký světlý proužek, který se štěpí symbolicky do sedmi větví – může to být židovský svícen, ale i strom, v jehož koruně je hebrejskými písmeny napsáno „chaj“ což znamená „život“.) A úplně poslední obraz, který mám rozmalovaný, jsou moje pravnoučata.“
Děkuji za rozhovor.
Vladimír Slabý
Vizitka:
Akademická malířka a pedagožka Helga Hošková-Weissová (*1929) je jedním z mála terezínských dětí, které přežily válku. Je autorkou unikátního souboru kreseb z terezínského ghetta (knižně „Maluj, co vidíš“). Její „Deník 1938-1945, příběh dívky, která přežila holocaust“ byl přeložen do 16 jazyků. Za svou celoživotní tvorbu jí byl udělen čestný doktorát na Massachusetts College of Art v Bostonu (1993), doma obdržela Medaili Josefa Hlávky (2009), prezident Václav Klaus ji udělil Medaili Za zásluhy I. stupně v oboru kultury, umění a vzdělávání (2009), v únoru 2016 obdržela vyznamenání „Dáma české kultury“ od ministra kultury Daniela Hermana. Je držitelkou německého (2014) a rakouského (2015) Čestného kříže. MČ Praha 8 jí nyní udělila čestné občanství Prahy 8.
