Herec Jan Skopeček, Čestný občan Prahy 8: Bez ženské přitažlivosti bychom tu nebyli

Jan Skopeček, herec a Čestný občan Prahy 8Jan Skopeček (*1925), kterého proslavil především televizní seriál Tři chlapi v chalupě, patří k zakladatelům Divadla Pod Palmovkou, tehdy Divadla S. K. Neumanna. Zastupitelé MČ Praha 8 se rozhodli za jeho herecké mistrovství i věrnost libeňskému divadlu jmenovat ho Čestným občanem Prahy 8. Setkali jsme se v DS Slunečnice, kde herecký bard po operaci očí nyní žije.

Předně se chci optat – co vaše zdraví?
„No jak… Špatně vidím, špatně slyším, špatně chodím… Ale ve skoro dvaadevadesáti to pořád ještě jde. Nedávno jsem prodělal operaci očí, nic moc; už dlouho mám umělou chlopeň a to musím zaklepat, že srdíčko drží, pan doktor Vaněk na Karláku odvedl skvělou práci.“

Je něco, čeho se bojíte? Bojíte se smrti?
„Ne. Nějakou dobu bych tu ještě docela rád byl, to jo, ale vím, že to je jenom moje přání a že to jednou přijde, to se nedá nic dělat. Setkám se zase s manželkou…“

Co jí řeknete, až se shledáte?
„Že jsem se snažil bez ní žít, a že jsem na ní hrozně myslel. Byla to bezvadná ženská.“

Zastupitelstvo MČ Praha 8 v červnu rozhodlo, že vám udělí čestné občanství. Co to pro vás znamená?
„Mám z toho radost. A moc za to děkuji. Ale nějak nevím, čím jsem si to zasloužil…“

Jste přece zakládajícím a dlouholetým členem dnešního Divadla Pod Palmovkou, tehdejšího Divadla S. K. Neumanna…
„To jo, ono tady totiž žádné pořádné divadlo nebylo. Tak jako tu není žádný špičkový fotbalový klub. Fandil jsem celý život Slávii. Ale zase jsou tu fajn lidi, a to není málo.“

Vy jste v libeňském divadle přímo bydlel…
„Ve třetím patře budovy, ve které bylo divadlo… Mohl jsem chodit v papučích do práce.“

Jak dlouho jste v Divadle Pod Palmovkou působil?
„Dlouho. Od založení v roce 1949 s přestávkama víc jak pětašedesát let.“

Když jste v divadle i bydlel, kam jste chodil ve volném čase? Do hospody? Nebo s holkama do parku?
„Já na hospody moc nejsem, takže spíš do toho parku. Stýkal jsem se trošku s Bohumilem Hrabalem, který v divadle pracoval a bydlel velice blízko. Ale jinak… jsem nikam nechodil…“

Jak vzpomínáte na dětství?
„Narodil jsem se v Litoměřicích. Když mi bylo osm, začaly tam sudetoněmecké spory. Tatínek sbalil rodinu a přestěhovali jsme se do východních Čech do Horního Jelení. Táta byl podnikatel, pořídil si tam malou továrničku na dřevitou vlnu s osmi zaměstnanci. Vydrželi jsme tam rok, a stěhovali jsme se do Prahy. Otec neustále s něčím obchodoval, a myslel, že já budu obchodovat taky. A bylo pro něj velkým zklamáním, že chci k divadlu.“

A jak jste se tedy k divadlu dostal?
„Začínal jsem jako ochotník, a když jsem se v pětačtyřicátým vrátil z koncentračního tábora, četl jsem v novinách inzerát: Městské a oblastní divadlo Praha Brno Výstaviště, lidové a avantgardní divadlo, přijme mladé herce a herečky do svého souboru.“

To je jako kdybyste ho zrovna teď četl…
„Jo, pamatuji si ho úplně přesně. Takže jsem herec na inzerát. Řekl jsem si, že svou pekelnou kariéru přece můžu udělat ne jen v Praze. Sbalil jsem kufr a tradá do Brna. Vydržel jsem tam jen půl roku, bylo to divadlo pro děti, hráli jsme pořád pohádky a já to neměl rád. Jsem přece herec, říkal jsem si, a chtěl jsem hrát velké divadlo. Přešel jsem do Hanáckého divadla v Přerově a pak do Horáckého v Jihlavě. Tam jsem byl dva roky a už to šlo.“

Zmínil jste se o koncentračním táboře…
„Maminka byla židovka, byl to koncentrák pro židovské míšence.“

Má váš pobyt v koncentračním táboře souvislost s dopisem, který jste dostal od amerického režiséra Stevena Spielberga?
„Samozřejmě. On natočil film Schindlerův seznam. Ten se mi moc líbil. Tak jsem mu napsal a vylíčil mu svůj příběh. A on mi poděkoval a popřál mi všechno nejlepší.“

To byl příběh o tom, jak vám herec Oldřich Nový zachránil život?
„Zachránil… To se nedá tak úplně říct. Ale vlastně možná ano. On měl za manželku židovku. Jeli jsme vlakem do Osterode, a mně se v nákladním vagónu, kde byli dohromady židovští míšenci jako já a křesťané, co měli za manželky židovky, udělalo špatně. Najednou ke mně kráčí nějaký pán, to už běžel v kinech film Kristián, takže jsem ho hned poznal. Přišel ke mně, změřil mi tlak a dal mi nějaké prášky. Měl totiž s sebou lékárničku, a dokonce mi dal i svou deku. Když jsme přijeli na místo, sehnal kbelík s teplou vodou, kde jsem se umyl. Oldřich Nový mě dal prostě do pořádku. On byl moc dobrý člověk…“

Ovlivnilo vás setkání s Oldřichem Novým?
„Asi ne, bylo to naše jediné setkání, pak už z mého života zmizel.“

Tři chlapi v chalupě – zprava: Jan Skopeček, Lubomír Lipský a Ladislav Trojan. Foto: archiv Jana SkopečkaAni herecky vás neovlivnil?
„Měl jsem ho rád jako herce, ale že bych ho měl jako vzor? To ne. Já byl zaměřený jinak.“

Kdy jste stál na jevišti naposledy?
„Naposledy? To je tak rok, možná dva, v Liberci. Přišel za mnou Ivan Rajmont, tehdejší ředitel libereckého divadla, který věděl, že jsem kdysi v Čechovově Višňovém sadu hrál stařičkého komorníka Firse. Onemocněl jim herec, který to hrál u nich, a potřebovali záskok tak na tři měsíce, než se dotyčný vrátí. Dědka musí hrát dědek, ne? Po první repríze mi řekli, že už se nevrátí, protože zemřel. Takže jsem to hrál asi rok.“

Na jaké role nebo hry nejvíc vzpomínáte?
„Nejradši mám veselohry. Pár vážných rolí jsem hrál taky. Určitě si rád vzpomenu na Harpagona v Lakomci, to je dobře napsaná role. Rád jsem hrál v Rivalech, v Miláčkovi a Figarově svatbě. Zahrál jsem si trojroli v Hamletovi a Knoflíkáře v Peeru Gyntovi, ale to už je všechno strašně dávno. Diváci si mě hodně pamatují jako Cyrana z Bergeracu. Dokonce dvakrát jsem hrál Dona Quijota. Největší zápřah byli ovšem Tři mušketýri, tam jsem hrál hned patnáct rolí.“

Patnáct? To jste se musel neustále převlékat…?
„Třicetkrát za jediné představení! A to jsem nehrál ani jednoho z mušketýrů! (smích) Takhle mě obsadil režisér Jaroslav Dudek.“

Jaká role vás v divadle minula?
„Přitahoval mě Shakespeare. Rozumí mu i ta prodavačka zeleniny, v tom je jeho genialita. Miluju některé Shakespearovy figury, i když mi nikdo nevěří, že bych mohl hrát třeba Richarda III. anebo Jaga...“

Jaga v Othellovi?
„No vidíte, i vy se divíte. Mě kdysi okouzlil Jan Pivec, jak jej hrál. Sice intrikán, ale současně sympatickej, veselej a bodrej kumpán, který Othella, zdá se, upřímně miluje. Býval bych na něj šel podobně, ale teď už je to pryč.“

Kdo z režisérů vám dal nejvíc ?
„Jednoznačně Jaroslav Dudek. To byl Pan Režisér! A Vašek Lohnický. Tito dva vedli v 60. letech Divadlo S. K. Neumanna, to tehdy bylo fakt výborné divadlo.“

Teď už není?
„Nevím, už mě neobsazujou, a tak jsem tam dlouho nebyl (smích).

Se kterými hereckými kolegy se vám hrálo nejlíp?
„To je těžké říct. Kolegy si do hry nevybíráte, určuje je režisér. A ať už vám vybere kohokoliv, musíte to s ním nějak uhrát.“

V televizi jste exceloval v 60. letech v nezapomenutelném seriálu Tři chlapi v chalupě…
„To byl, myslím, jeden z prvních televizních seriálů vůbec!“

… tam ta chemie mezi vámi, Lubomírem Lipským a Ladislavem Trojanem fungovala, ne?
„Jo, to bylo dobrý. Jaroslav Dietl napsal svou první divadelní hru Nepokojné hody svaté Kateřiny. Tam jsem byl předsedou JZD. Současně dělal pro Městská divadla pražská hru Čtyři ve velkoměstě, kde hrál dědka Mirek Lipský. A když začali přemýšlet, jak by obsadili ten seriál, Dietl si vzpomněl na mě i na Lipského a přidal Trojana.“

Hádali jste se někdy?
„Ne.“

Ani o fotbale? Vy jste přece slávista, Lipský byl sparťan a Trojan fandí Bohemians.
„Hecovali jsme se, to jo. Ale že bychom se hádali… Oni nebyli zas tak zuřiví… Teď mi kluci slávistický udělali titulem moc velkou radost.“

Ani o ženských jste se nehádali?
„Ne. Lipan na ženský moc nebyl, já koneckonců taky ne…“

Chtěl byste chlapy z chalupy Lipského a Trojana mít za bráchy?
„Lipského jo, ale Trojana ne.“

Proč? Rozkmotřili jste se?
„No… (dlouhé mlčení) Když to mám říct naprosto upřímně, nepovažuju Trojana za nějak zvlášť dobrého herce. (dlouhé odmlčení) On je takovej děsně zamindrákovanej… Jeho syn Ivan je naopak skvělý, ten tátu výrazně přerostl. Zato s Lipským to bylo vždycky dobrý.“

Jan Skopeček, herec a Čestný občan Prahy 8S herečkou Věrou Tichánkovou jste byli manželé přes 65 let. Máte recept na spokojené manželství?
„Recept…? Nemám. Byli jsme na sebe hodní. My jsme s Věrou byli taková dvojka. Ona hluchá a já slepý... Taky jsme se hádali, ale nikdy to nebylo o hubu. A to usmiřování bylo vždycky krásné.“

Pamatujete si vaše první setkání?
„To bylo v Jihlavě v Horáckém divadle a hned jsme se sblížili. Možná i proto, že jsme oba byli za nacismu v kriminále. Já pro svůj ne zcela křesťanský původ a ona proto, že na konzervatoři sbírala potravinové lístky a dávala je těm, kteří je potřebovali. Někdo ji udal.“

A co vaše první rande?
„Do Jihlavy přijel cirkus a já Věru pozval na vystoupení. Najednou začala bouřka, představení se zrušilo. Měli jsme jenom jeden deštník, tak jsem se nabídl, že ji s tím deštníkem doprovodím domů. Před bránou ještě pršelo a druhý den už nepršelo a ráno jsme šli na zkoušku.“ (smích)

Býval jste fešák, vysoký chlap. Měl jste plno obdivovatelek?
„No nějaká se našla. Víte, ony jsou některý ženský divný. Ale i hezký a přitažlivý.“

Přemýšlel jste někdy, jak by vypadal svět bez zemské přitažlivosti?
(udiveně) „Ne.“

A bez ženské přitažlivosti?
(smích) „Ani o tom jsem nepřemýšlel. Ale určitě bychom tu bez ženské přitažlivosti nebyli.“

Kromě toho, že jste vynikající herec, jste napsal šest her. Hrál jste v nich?
„Hrál i nehrál. Napsal jsem podle Doyla hru Pes baskervilský a zahrál si Sherloka Holmese. V dalších už jsem neúčinkoval, nějak jsem se nedovedl prosadit.“

Na stará kolena jste se pustil i do písňových textů. 
„První text jsem ale napsal už hodně dávno! Zcela náhodně. Kdysi jsem dostal v americké hře Simple se žení roli prodavače melounů, a jmenoval jsem se Meloun. Hudbu k tomu napsal Jiří Šlitr, texty Jiří Suchý. Měl jsem tam vstupní písničku, která zněla (zpívá): Melouny, melouny, kulaté šťavnaté, na co ještě čekáte, proč, můj ty světe, nekupujete melouny! Režisér Lohnický prohlásil, že je to moc krátký, že by tam chtělo dopsat ještě další sloku. Suchý nějak neměl čas, tak jsem se toho chopil a připsal tam: Když jedu po ulici s tou károu rachotící, všechny ženy, všechny ženy, jsou tím rytmem okouzleny. A tak dále. Když si to Lohnický přečetl, řekl dobrý, beru! Jsem asi jedinej autor na světě, který může říct, že Jiří Suchý je jeho spoluautorem.“

Takže jste elitnímu textaři Suchému fušoval do řemesla.
„Ale né, bylo to jen půl písničky. Ale v tomto muzikálu poprvé zazněla píseň Ach, ta láska nebeská, kterou tehdy na jevišti zpívala Zdena Hadrbolcová s Ivanem Palcem. Teprve až pak ji začali zpívat Pilarová s Matuškou.“

Kolik jste napsal textů?
„Asi padesát. Devět jich vyšlo na cédéčku Skopečkoviny, k mým devadesátinám ho nahrála skupina Kroky Michala Davida.“

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Slabý
šefredaktor měsíčníku Osmička

Rozhovor byl ve zkrácené podobě uveřejněn v měsíčníku Osmička 08/2017 (PDF, 9,3 MB).



Dostávejte aktuality na váš e-mail.
Každý den zasíláme všechny novinky z webu v jedné přehledné zprávě.

Zveřejněno: 26.07.2017
Vytisknout