Invalidovna je postavená z prostředků nadace hraběte Petra Strozziho na pozemcích na Špitálském poli, které vlastnil řád křížovníků s červenou hvězdou.
Základní půdorysná dispozice je od vídeňského architekta Josefa Emanuela Fischera z Erlachu, projekt budovy byl realizován podle návrhu Kiliána Ignáce Dienzenhofera.
Základní kámen Invalidovny byl položen za osobní účasti císaře Karla VI. dne 15. srpna 1732. V této době však byla její stavba již rok v plném proudu.
Do května roku 1737 byla v hrubé stavbě hotova pouze devítina celkového zamýšleného projektu – severovýchodní dvůr. Původní projekt byl plánován pro 4000 invalidů s rodinami, správou ústavu a pomocný personál (jakýsi uzavřený vojenský tábor s vlastním režimem a sociálním a ekonom. zázemím). Vzhledem k nedostatku financí byla další výstavba přerušena a urychleně dokončeny omítky a klenby, aby stavba mohla sloužit svému účelu. Po smrti iniciátora celého podniku císaře Karla VI. v roce 1740 se stavba definitivně zastavuje.
Čtyřkřídlá dvoupatrová budova s mělkými rizality, vyznačenými štíty a atikami, působí vyvážeností proporcí a rytmizací stěn vnějšku, stejně jako arkádami vnitřního dvora. V objektu vlevo od vchodu se nachází kaple sv. Kříže.
Devatenácté století přineslo první významné opravy a stavební zásahy:
1824 – byl vytyčen nad všemi křídly nový valbový krov. Výrazné snížení hřebene nové střechy se negativně promítlo v dnešním obrysu stavby.
1863 – byl nově vydlážděn dvůr a v parku před hlavním průčelím byly vysázeny kaštany.
1857 – Podobným necitlivým zásahem bylo zazdění původně otevřených arkád vnitřního dvora ve východním a jižním traktu, plány podepsal A. von Wotter, poručík k.k. ženijního štábu. Současně byla upravována kaple, v interiérech byly položeny nové teracové dlažby.
Invalidovna byla v duchu zakladatelova přání spravována pražským arcibiskupem, v r. 1814 byl zřízen ústřední Všeobecný invalidní fond, a tím nadace formálně zanikla. V osmdesátých letech byla Strozziho nadace opět obnovena a nastal rozmach. Kromě běžné údržby a dispozičních změn v interiéru (v r. 1895 zde byla mj. zřízena kartáčnická dílna) se pozornost soustředila na terénní úpravu a sochařskou výzdobu. V nikách vestibulu našly místo modely plastik generálů Gallase a Bianchiho od Tomáše Seidana. V barokně založeném parku před hlavním průčelím byl v ose vztyčen pomník ženistům, kteří položili své životy při záchraně civilního obyvatelstva za povodně r. 1890.
1898 – bysta zakladatele nadace Petra Strozziho, vytesaná sochařem Mořicem Černilem.
V souvislosti s instalací nového vodovodního řádu v letech 1900–1901 byla na nádvoří osazena empírová kašna přenesená sem z nároží Vodičkovy a Jungmannovy ulice.
1919 – vzhledem ke snížení počtu invalidů sem byla přestěhována část sbírek Vojenského muzea
1920 – podle projektu dr. Josefa Vejrycha a arch. Viktora Beneše byla celá budova postupně opravována a v interiérech modernizována. (bourání příček, zřizování nových kanceláří, rozšíření nemocnice, změnění jídelny na kuchyň, probourávání světlíků elektrifikace a zřízení telefonní ústředny). Při severním dvorním traktu směrem do dvora bylo velmi necitlivě přistavěno nové mohutné schodiště se zdviží
1923 – opraveny fasády, v jejichž barevnosti kontrastují okrové a temně cihlové tóny
1925 – Vojenskému muzeu přiděleny další prostory v přízemí jižního traktu , později byly rozlehlé prostory využity jako sklady a depozita
1931 – restauroval B. Přeučil Strozziho bystu, na památníku ženistů se podílel Franta Úprka
1941 – projekt arch. A. Müllerové na rekonstrukci objektu pro muzejní účely (návrh na rozšíření parku a jeho restituci v barokních formách). Zadána oprava krovů a střech, ke které během války nedošlo.
V objektu našly přístřeší sbírky Českého technické muzea a po II.světové válce sídlo Vojenského historického archívu.
Další fotografie