Páter Miroslav Cúth: Vánoce jsou o umění dát i přijmout lásku

Páter Miroslav Cúth, farář kostela sv. Cyrila a Metoděje, žije v Karlíně již 19 let. Jednašedesátiletý rodák z Karlových Varů, který začal chodit do školy na Slovensku a pubertu krotil na jižní Moravě, jezdí s chutí na elektrické koloběžce a každé jaro žehná harleyářům a jejich nablýskaným motorkám. Koncem října požehnal i znovuotevřenému Karlínskému náměstí, na kterém vzápětí znovu vypukly i tradiční trhy, a na kterém od 3. prosince zazáří i tradiční vánoční strom.


Kostel, vánoční strom a trhy, vše na relativně malém prostoru Karlínského náměstí. Přímo se nabízí otázka: Jak vy jako kněz vnímáte současné oslavy Vánoc? Jsou ještě rodinnými svátky, anebo spíš oslavou konzumu?

„Vždycky záleží na lidech, jak se nechají ovlivnit, protože je to pokušení. Neustále tu byla a je tendence lidí, kteří milují peníze, využít každou příležitost a z ostatních ty prachy vytáhnout. Jsou schopni kšeftovat kdekoliv, kdykoliv, s čímkoliv a s kýmkoliv. Už za doby Ježíše to tak bylo – on přece vyhnal penězoměnce z chrámu.  A když se od nich někdo dá nachytat, tak si nechá ukradnout i Vánoce. A lákadla jsou obrovská. Kupte si to, a platit budete až po Vánocích. Jaký to má efekt? Že člověk je po celý zbytek roku naštvaný, že nějaké Vánoce byly. Ale je to jen a jen jeho chyba, že se nechal chytit. Je to zneužití svátku obchodníky. Jenže kdyby na to lidé nereagovali, tak toho nechají. Je to prostě o nás.“

Je to tedy problém moderní doby?

„Člověk je ve své podstatě pořád stejný, před dvěma tisíci let stejně jako dnes. Všichni děláme chyby. Jde o to správně dešifrovat poselství, ať už vám ho přináší církev, nebo televizní reklama. I mně jednou dostali, vytáhli ze mě dvě stovky za blbost z umělé hmoty, kterou jsem pak vyhodil. Tou hlavní zásadou, jak se tomu bránit, je nerozhodovat se v rychlosti, vždycky si vše promyslet. Když vás prodejce nedotlačí k rozhodnutí během pěti minut, jste na dobré cestě tomu „výhodnému“ nákupu odolat. Druhou důležitou zásadou je poradit se. Když má člověk dobrou partu, když má kolem sebe lidi, kteří mu poradí, tak uslyší: Prosím tě, neblbni. Sám si člověk ne vždycky poradí. Je to i v Písmu: Běda člověku samotnému.“

Takže charakter Vánoc dnes diktují peníze a spěch?

„Mě jako křesťana a kněze bolí, když slyším: Vánoce? Ó hrůza! No tak to jsme dopadli… Na Vánoce se máme těšit! A my jsme si je nechali tak zkazit! Jednak jídlem, to znamená co všechno a kolik toho musí být na stole, a jednak dárky podle klíče „On mě dal za tisíc, tak já mu musím dát taky za tisíc“. Měli jsme tu paní Květu, která nám vařívala, už byla v důchodu, a když jsem řekl, že za dva měsíce budou Vánoce, tak reagovala: No to mě nestrašte! Proč jsme si nechali tyhle krásné svátky klidu a míru takhle zkazit? Proč z nich máme děs a hrůzu? Proč jsme si něco, co je objektivně pěkné, nechali udělat tak, že se toho bojíme, místo abych se na to těšil?“

Ale hospodyňky přece musí napéct cukroví. 

„Musí? To je diskutabilní. Samozřejmě nejde o to nepřipravovat vůbec nic, ale nepřehánět to. Aby to pořád pro mě bylo krásné a klidné období, nehonit se za dárky a nepéct dvacet druhů cukroví. Ale to je v dnešní době hrozně těžké.“

A co shánění dárků?

„Je to zbytečný stres. Ale ještě horší je, když dostanete pod stromeček jen obálku s penězi. Dárek se přece nepoměřuje penězi! Přece s dětmi, které ještě nemají vlastní peníze, pomáháme vyrábět dárky, aby měly radost z tvoření, a aby měly radost z toho, jakou radost má maminka nebo tatínek z jejich dárku. Jednou se mě jedno dítě ptalo, co má dát staršímu sourozenci. Namaluj mu obrázek! No to né, to je málo, říkal. Nakonec poslechl, a ten starší dodnes ten obrázek má a s hrdostí říká – tohle mi namaloval můj mladší sourozenec.“
 
Z čeho vlastně vzniklo vánoční obdarovávání?

„Bůh natolik miloval lidstvo, že mu dal svého syna, Ježíše. Je to tedy on, který jako první dává. Příběh Marie a Josefa, pozemských rodičů Ježíše, je kromě jiného i o schopnosti tento dar přijmout a předat dál. Jejich první Vánoce, tehdy to samozřejmě nebyly naše dnešní svátky, byly docela tvrdé. Marie moc dobře díky zvěstování věděla, že má porodit božího syna. A Josef to věděl také, jinak by totiž podle židovských zákonů musel Marii ukamenovat, protože to dítě nebylo jeho. Marie ve vysokém stupni těhotenství musela na oslíku putovat v horách sto dvacet kilometrů z Nazaretu do Betléma, kde bylo všechno obsazeno, museli do stáje… Ovšem tam bylo pěkně, žádný nepořádek nebo zima, přece každý správný hospodář udělá nejdřív pořádek ve stáji a teprve pak jde k sobě. Ale nebyl to hotelový pokoj. Potom museli zdrhat před tím bláznivým Herodem… To vůbec nebyla jednoduchá situace. Vypadalo to tak, jako když je v tom bůh nechal být. Každý dar je svým způsobem i oběť. Papež Benedikt říkal, že tři králové museli udělat velký krok víry a pokory, protože oni šli nejprve za hvězdou a přišli do Jeruzaléma. Logicky, přece kde by se měl narodit židovský král? Kde jinde než v paláci, aby dav mohl volat sláva? A odtud je najednou poslali do Betléma. Když tam dorazili, museli přijmout myšlenku, že to je najednou jinak, a když dorazili, museli udělat další krok – přijmout šokující skutečnost, že podmínky nejsou vůbec připraveny pro krále, ale že jsou přesto správně. Složili dary, poklonili se. Vše bylo neuvěřitelně obyčejné, skromné – a to je poselství pro všechny, kteří si dělají hlavu z toho, že se jim nepovedlo Vánoce vyšperkovat. Z toho pochází tradice obdarovávání. První byl dar od boha nám všem, potom už od tří králů a všech ostatních božímu synovi. Podle přístupu když už jsem něco dostal, tak také něco dám. Kdysi, když ještě byly soudružky učitelky, jedna z nich ve škole říkala žákům, že na Vánoce dárky dávají rodiče. A desetiletý kluk, který chodil do kostela, jí odpověděl: „Já vím, že je dávají rodiče. Ale Ježíš dává do našich srdcí lásku, takže dává ten největší dárek.“

Čili Vánoce jsou především o vztazích, o lásce?

„Na Vánoce by se měla v každém z nás narodit láska, a to ten malý Ježíšek symbolizuje. A nejen to. Měli bychom ji umět přijmout, a také umět dát dál. Sv. Pavel říká: Když nás bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. To znamená, když mě někdo obdaroval, a to nemusí být žádný hmotný statek, tak já musím také obdarovat, abych nebyl jako trdlo, které jenom tupě sedí a něco přijímá.“

Proč se oslavuje zrovna nemluvně, a ne dospělý Ježíš, nebo nějaký nadosobní bůh?

„To je právě jedna z krásných myšlenek Vánoc – malé dítě, stejně jako malé štěňátko nebo jehňátko v nás vyvolává pocit lásky, něhy, pocit že nás potřebuje, že ho musíme chránit, a rozhodně nevyvolává pocit strachu. Bůh se nám mohl zjevit v jakékoliv podobě. Mohl přijít dospělý chlap a říct: Já jsem boží syn. Uvěřte mně, ukřižujte mě, vstanu z mrtvých. Nemusel začínat jako dítě, ale takto nám dává jednoznačné poselství, že se ho nemusíme bát.“

Promiňte mi neznalost, ale schopnost zjevit se v jakékoliv podobě či pomáhat nebo trestat a ovlivňovat tak život lidí je přece obecná vlastnost všech bohů, ve které kdy lidstvo věřilo. V čem je tedy zrovna narození Ježíše – a vznik křesťanství - takovým zlomem?

„V křesťanství je obrovský mutační skok vzhůru co se týče pojetí samotného Boha, tedy v té svaté trojici. V židovském Starém zákoně byl bůh Hospodin a byl jeden. A Ježíš nám ukázal, že ten jeden je jen díky tomu, že je tam vzájemná láska, a že jsou tři v jednom. Svatá trojice – Otec, Syn a Duch svatý, to je trojjedinost Boha. A že teprve rodina je pravým obrazem Boha, protože teprve v rodině se žijí vztahy. Až teprve Ježíš ukazuje, že Bůh není samotář, ale žije ve společenství. Vaše radost je moje radost, váš problém je můj problém. Jako ve třech mušketýrech – jeden za všechny, všichni za jednoho. Proto se může mluvit o jedné rodině, jedné partě, jedné společnosti, tak jako se mluví o jednom bohu. A v té trojici má každý nějaký úkol, stejně jako ve společnosti. Vy teď píšete, já mluvím, pak někdo bude tisknou, další roznášet časopis… Každý dělá to své, nepřekáží si a přitom se podílí na jedné věci, a ta věc je každého z vás.“

Jaké je tedy rozdělení rolí ve Svaté trojici?

„Bohu přisuzujeme roli stvořitele. Syn je druhá božská osoba. V našem vnímají jsou otec a syn časově posunuti, ale pro boha čas nehraje roli. A duch svatý je láska mezi nimi, on provokuje lásku a zároveň je jejím plodem. Jako v manželství – dítě je také oboje. Je plodem lásky rodičů, a zároveň je třeba když se hádají jakoby provokuje, aby se měli rádi."

A ve Svaté trojici se nehádají?

„Hádáte se sám se sebou? Ne, i když se to tak někdy říká. Díky tomu, že otec a syn jedno jsou, tak se nikdy nehádají. A když byl syn otcem poslán na misi do Afghanistánu, tak tam šel dobrovolně, přestože mu otec jakoby řekl: Oni tě tam sice zabijí, ale neboj, dáme tě znova dohromady. Nicméně vidina toho, co se bude dít, je tak hrozná, že i ten Ježíš v jeden moment zapochybuje a prosí otce, aby od něj ten úkol odňal. Ale pak stejně řekne ať se stane „ne jak já, ale jak ty chceš“.

Řekl jste, že byl Ježíš otcem poslán na misi do Afghanistánu. Jak se v této souvislosti díváte na současnou migrační krizi? Židovství, křesťanství i islám mají přece stejné kořeny…

„Mám trochu výhodu, že jsem třičtvrtě roku pobýval v Itálii, žil jsem v komunitě kněží a laiků, kde byla zastoupena všechny náboženství. A jsem přesvědčen, že problémem není náboženství, ale nedostatek lásky. Každé náboženství obsahuje přikázání lásky. Ale všechno se dá zneužít, a protože každý v sobě tu tendenci nebýt dobrý máme, tak člověka snadno oblbnete, že je něco problém. Je to podobné jako s těmi zneužitými Vánocemi, protože ti samí borci vám zneužijí i náboženství. Vytváří se problém tam, kde není. Zapomíná se na zlaté pravidlo – co nechceš, aby dělali tobě, nedělej druhým. I tohle obsahují všechna velká náboženství.“

To ale není moc dobrá perspektiva. Vlastně jen potvrzujete, že dav je nemyslící snadno manipulovatelné stádo, a že hodná a mlčící většina proti agresivní a hlasité menšině nic nezmůže, a raději se přizpůsobí.

„To netvrdím. Spíš jde o to, kdo je agresivní, na jaké pozici ve společnosti je. Měl jsem kolegu, který byl knězem z Ústí nad Labem v období, kdy tam vyrostla zeď v Matiční ulici. Byl farářem, takže byl ve velmi úzkém styku s lidmi. Říkal, že soužití tamních odlišných komunit sice nebylo nikdy úplně ideální, ale ti lidé se vždycky nějak nakonec domluvili. A v podstatě i tu zeď přijali tak nějak s pochopením: Ale jo, my víme, že jsme trošku hlučnější, tak když vám to vadí… Jenže najednou přišli aktivisté z Prahy, totálně to soužití rozvrtali a pak teprve začala ta totální džungle. Bohužel, lidé se nechali ovlivnit. Jen málokdo dokáže říct: Prosím tě neblbni, vrať se zpátky a nech nás tady být. A ta migrace je to samé.“

Migrace je tedy někým uměle vyvolána a cíleně řízena?

„Papež František je možná jediný, který dokáže kořeny problému jasně pojmenovat. Jsou lidé, kteří chladnokrevně vyrábějí zbraně, chladnokrevně je prodávají komukoliv, kdo zaplatí, a mají z toho těžké prachy. Krvavé peníze. Jsou mnohem horší než ti, které Ježíš vyhnal z chámu, ti prodávali jenom holoubátka. Je to krystalická ďábelština. Evropa potřebuje lidi, o tom se ví už hodně dlouho, tak se někde musí vytvořit ohnisko, aby lidé přišli do Evropy. A ještě to zaonačit tak, aby sem museli, aniž by chtěli. Naštěstí Pán Bůh dokáže všechno proměnit v dobro. Nechci to zlehčovat, ale kdyby tomu člověk nevěřil, bylo by to k zoufání. Takže když to dopustil, něco z toho udělá. Stejně jako nám dává svobodu, a také to někdy zmršíme. Je to tak trochu jako GPS navigace. Zadáte do ní třeba Karlínské náměstí 54 a vyrazíte z Brna. A místo abyste jel přímo, tak najednou odbočíte na Bíteš, pak na Jihlavu, do Pelhřimova, a pořád slyšíte: Otoč se do protisměru, zahni doleva, doprava. Pořád to přepočítává, jen aby celkově udržel směr Karlín.“

Jaká je role víry v moderním světě?

„Myslím, že to spolu moc nesouvisí. Člověk je ve své podstatě pořád stejný. Podstata víry je také stejná. Víra není o tom, jestli bůh existuje nebo ne, ale jestli ho beru. Ďábel o něm ví, a je vůči němu v opozici. Říká se věřím v Boha, ale měli bychom říkat věřím Bohu. Lidé viděli Ježíše, to je historicky doložená postava. A nechovali se hned podle něho, naopak byli proti němu. Koneckonců ďábel byl původně anděl, který odmítl dělat svou práci, stal se zlem, a to zlo je odpor k lásce.“

Ovlivňuje víru třeba internet? Sociální sítě? Nebo obecně moderní technika?

„Neumím to úplně posoudit. Některé momenty by tomu nahrávaly – třeba elektronická komunikace. Dřív se říkalo, že když se modlíme, pán bůh to ví. Spousta lidí to nechápalo: Jak to může vědět, když je tam někde daleko v nebi? Ale dnes, když máte mobil…? Dnes už dokážeme věci, které byly v minulosti vyhrazené duchovnímu životu. Dříve řada lidí říkávala, že věří jen tomu, na co si sáhnou a co vidí na vlastní oči. Dnes to řekne leda nevzdělaný hlupák. Viděl jste někdy rádiové vlny? Ale na ovladač saháte denně a vůbec se nepozastavujete nad tím, že televize začne hrát. Drží vás snad někdo za ruku, když máte zapnutou džípíesku? A přesto podle ní jedete. Věříte jí. A věříte, že vás nezklame a dovede do cíle.“

Takže to je posun dopředu.

„To je otázka. Ten posun má totiž dvě strany. Když byste žil v lese, nebo v jeskyni, tak si vodu naberete ze studánky, místo elektřiny byste měl oheň. Měl byste ovce, krávu… A byl byste vlastně energeticky strašně úsporný. Nezávislý. Dnes když modernímu člověku vypnou elektřinu, tak je z toho hotový. Kamarádovi klekl počítač ve chvíli, kdy potřeboval něco udělat pro náš web, a to byla hrůza. Odejde malá krabička, a najednou se nedostanete na účet ke svým penězům, nezaplatíte účty…“

Přitom je to velmi nedávno, kdy takové věci jako počítač nebo mobil vůbec nebyly. To tak rychle zapomínáme základní znalosti jak přežít?

„Ano, a dochází k paradoxu, že místo aby nám moderní vynálezy ulehčovaly život, tak jej vlastně ničí. Vemte si základní dorozumívání mezi dvěma jedinci. Dva lidé sedí vedle sebe a komunikují spolu esemeskami. Je to normální? Spousta lidí si stěžuje, že nemají čas navštívit rodiče, přátele, ale místo toho půl dne promarní tím, že sledují, jestli jim někdo neposlal zprávu. Vytrácí se ten bezprostřední lidský kontakt. Opět je to o pokušení a odolávání. To tu bylo vždycky. Jen je to dnes na jiné úrovni, protože máme daleko větší možnosti. Největší umění, které se dnešní člověk musí naučit, je zmáčknout to tlačítko a vypnout počítač nebo televizi. Když to dokáže, zachová si svobodu.“

Ale mobily, počítače, internet, sociální sítě jsou přece o komunikaci. Člověk je alespoň nějak ve společnosti.

„To je v pořádku, já to neodsuzuji. Bůh je tvor sociální, i člověk je takový. Chce a musí žít ve společenství. Člověk je v podstatě pořád stejný, mění se okolí, mění se možnosti, pokušení. A mění se jak s věkem člověka, tak i s věkem lidstva. Souvisí to i s globalizací, s tím, jak se svět mění ve velkou vesnici. To má své výhody, lidstvo se mění v jedno společenství. Rychle se můžete něco dozvědět, rychle můžete reagovat, komunikovat. Ale má to i nevýhody. Může se rychleji a globálněji komunikovat opravdu cokoliv, ale zorientujte se v tom. Těch informací je tolik…“

Myslíte, že ten život ve virtuální světě, to odlidštění, odtržení od reality, má za následek více násilností, větší brutalitu?

„Když se podíváte na staré filmy, tak tu brutalitu a násilí tam najdete také. Ve starých knihách také, i v pohádkách. Dnes už ale člověk toho druhého nepraští sekerou po hlavě, udělá to jinak. V zásadě to ale opět potvrzuje, že člověk je v podstatě stejný jako kdysi.“

Na internetu se můžu vydávat za kohokoliv, tudíž mohu bez obav z trestu podvádět… Nemění se trochu i hodnotový systém?

„Já nejsem žádný sociolog, nebudu pronášet žádné generální soudy. Srovnané do nějakých pravidel to do určité míry musí být, jinak se ztrácí orientace jak informace třídit a podle jakého klíče je hodnotit. O tom je třeba desatero. Krásně to kdysi řekl Josef Lux na setkání s mladými lidmi na Svaté hoře: Mně ještě nikdo nedal lepší nabídku pro život než křesťanství. Anebo jak říká Ježíš: Nejsi stvořen pro smrt, ale pro život.“

Jenže bez smrti přece nemůže posmrtný život, o kterém se v křesťanství hovoří?

„Smrtí člověka přece život nekončí. V té naší, pozemské sféře pokračuje ve vašich dětech nebo ve vašem díle, ve vzpomínkách na vás, ve srdcích vašich bízkých i přátel. V polovině listopadu nám na faře odešel jedenadevadesátiletý kolega. Byl to hrozně hodný a moudrý člověk, nebál se smrti, protože tady neměl žádné nevyřízené věci, žádné pohledávky ve smyslu že měl ještě někomu odpustit nebo aby někdo odpustil jemu. A když odcházel, tak bylo vidět, jak už je z 90 procent jinde. Že vnímá a komunikuje něco, co my jsme neměli šanci vidět. A bylo to přitom hrozně pěkné, to nebyly žádné halucinace. My máme v sobě záclonu, která nám brání tam vidět, ale vnímali jsme, že on už vidí. To, že se odtud ještě nikdo nevrátil neznamená, že to neexistuje. Nikdo jsme se přece po narození nevrátili do lůna matky, a přesto jsme to stále my a žijeme život dál a plněji díky tomu, že už nejsme ohraničeni lůnem, takže máme daleko máme větší možnosti.“

Jaká je budoucnost víry?

„Je třeba si uvědomit, že některé věci jsou, ale my je zatím neumíme vnímat. V exaktních vědách je to zcela běžné. Kdysi si lidi nedovedli představit nějaké elektromagnetické vlnění nebo záření - a dnes? Jen si zkuste představit vzdálenost několika miliard světelných let. Pro běžného člověka je to nepředstavitelná vzdálenost. Ale fakt, že si něco nedovedu představit ještě neznamená, že to neexistuje. V matematice nebo ve fyzice je takovýto přístup normální. A čím složitější matematika, tím více lidem nezbývá než věřit, že to tak je. A zkuste si teď představit věčný život…“

Vraťme se z obecné budoucnosti do ryze osobní minulosti. Jaké máte vzpomínky na Vánoce vašeho dětství?

„My jsme žili střídmě, ale tehdy žila na jižní Moravě většina lidí podobně. Vánoce jsem měl vždy spojené s vírou a Ježíšem, chodil jsem do kostela, ministroval jsem. Doma jsme měli stromeček, pár bonbónů, někdy pomeranč, když jsme vystáli frontu, nějaký ten dárek… Bylo to skromnější, něž je to dnes. Ale hlavní byla jednoznačně mše. Neumím si představit, že bych na Vánoce nešel do kostela. Co bych dělal? Koukal na televizi? Každou neděli jsem ministroval. Ale o kněžství jsem až do třiadvaceti neuvažoval.“

Kdy a proč jste se tedy rozhodl pro kněžskou dráhu?

„To bylo povolání. Začalo takové „ťukání“: hele, co kdyby? Někdo vám řekne – ty bys měl být knězem. No dej pokoj, reagoval jsem zprvu, ale semínko bylo zaseto.  Přitom jsem se vždycky těšil, že budu mít rodinu a alespoň deset dětí.“

Teď jich máte mnohem jirší rodinu…

„Já to také neberu jako újmu, že bych o něco přišel.“

Kdo u vás zdobil stromek?

„Táta ho sehnal a postavil, a zdobili jsme já s mladším bráchou. S máminou pomocí. Věšeli jsme bonbóny z kolekcí, ty jsme samozřejmě vzápětí velmi rychle tajně jedli a na stromek dávali zpět prázdné staniolové obaly.“

A co štědrovečerní stůl?

„Máma byla Slovenka, a tak jsme to měli namixované. Nikdy jsme neměli klasickou rybu. Tradičně byla kapustová polévka, nudle s mákem, a protože máma rybu neuměla, tak jsme koupili sardinky."

Sardinky místo kapra – proč ne…?

„Někdo by mohl reagovat: Chudák! Ale jaký chudák? Nám bylo dobře, a sardinky mi chutnaly, dodnes chutnají! Spíš šlo o atmosféru, a tu jsme měli báječnou. Kouzlo bylo i v tom, že nebylo tolik práce s přípravou, aby vám to ty Vánoce zhnusilo. Když si řeknete, že musíte mít deset druhů cukroví a takové a takové jídlo, tak si sám před sebe stavíte úplně zbytečné překážky, přes které se pak na Vánoce přestanete těšit.“

Takže nejste zastáncem mnoha druhů cukroví?

„Neříkám, že by neměly být na stole různé druhy, ale smysl Vánoc to není. Najděte někde v písmu, že musíte vlastnoručně udělat deset, patnáct druhů cukroví. Pokud vás to baví a máte z té přípravy radost, proč ne? Ale pokud vás to má stresovat, tak je lepší cukroví koupit, a máte svatý pokoj. Takhle jsme to začali před dvěma lety dělat na faře, a víc si užíváme těšení na Vánoce.“

A co vánoční tradice? Krájeli jste třeba jablíčko?

„Po pravdě mi byly ty zvyky ukradené, ale máma to chtěla… Samozřejmě, jsme krájeli jablko, a také někdy lili olovo. Nás s bráchou spíš zajímal ten proces, byla to pro nás zábava, než abychom hodinu způsobně seděli a čekali, co z toho bude. To po klucích nemůžete chtít.  Všechny tyto tradice byly dobré v tom, že pro děti ten večer byl zajímavější a rychleji a příjemněji uplynul. Dneska se většinou pustí televize a baví se tím, že se přecvakává mezi jednotlivými kanály a nevíte, co si vybrat… Za mého dětství byl kanál jen jeden a ještě k tomu černobílý, tak jsme se bavili jinak.“

Je rozdíl mezi moravskými Vánocemi a Vánocemi v Praze?

„Nejsem asi ten pravý, kdo to může porovnat. Já mám totiž Vánoce pořád víceméně stejné. Rozdíl je jen v tom, že dnes mám místo sardinek normální rybu. Ale pořád je pro mě hlavní mše, byť už nejsem ministrant, ale kněz.“

A oslavy v rodinách, v domácnostech?

„Opět musím říct, že nevím. Mně rodiče zemřeli ještě před kněžským svěcením, takže Vánoce s nimi v dospělosti neznám. A říkat co by bylo kdyby… Na to se nehraje. Obecně – když vidím ty nonstop otevřené obchody… Dřív obchod zavřel v sobotu v jedenáct a když jste si nenakoupili, tak jste měl do pondělí smůlu. Teď vás něco napadne a můžete si to jít hned koupit. Takže těch rozptylovaček je daleko víc. A stejné je to s Vánoci. Místo abychom se na ně soustředili a těšili, běháme od čerta k ďáblu.“

Znova jsme u dnešní uspěchané doby. Dá se z toho hektického kolečka vystoupit? 

„Dá, ale je to velmi těžké. Možná bude pro vás překvapením, ale pro mnohé lidi je stále zajímavější klášterní život. Mají toho šíleného shonu tak plné zuby, že si řeknou – takhle už dál jít nechci. Nechtějí už žít tak, že nemají na nic, ani na sebe, vůbec čas. Někdy na vás pán bůh pošle nemoc. Mám tu pána, který se připravuje na křest. Vyprávěl mi, jak řídil tři firmy, vedl život z porady na poradu, od jedné kávy ke druhé, a najednou ležel na koronárce. Po třech hodinách ho resuscitovali, a sestřička mu říká: Tak pane, vy už jste tady měl tři hodiny nebejt. Nám se vás povedlo vrátit do života. Tak koukejte přemýšlet, proč se nám to povedlo a jak byste změnil život. A on dvě firmy prodal, protože přišel na to, že mít jich víc je opravdu blbost.“

Jak se mají správně slavit Vánoce? Je nějaký prototyp Vánoc?

„Kdybychom je měli uzavřít do nějaké škatulky, tak je to špatně. Protože Vánoce jsou pro každého, pro celou planetu. A my Evropané, a už vůbec ne Češi, nejsme pupek světa. To už si naštěstí uvědomujeme. To znamená, že nemůžeme nikomu říct, že to má být takhle a takhle. Je potřeba si zachovat svobodu, jak jsme už několikrát zmínili, nenechat si Vánoce čímkoliv ukrást – u nás jsou to obchodníci, v irácké poušti to může být zas něco jiného. Kdekoliv to může být třeba zbytečné plkání nebo cokoliv jiného. Křesťan má výhodu, že ví proč jsou Vánoce. Byl tu nějaký čin někoho, kdo nás má rád a kdo nás vede k lásce. Čili Vánoce by měly být svátkem klidu a pokoje, měli bychom se snažit být hodnější, něco pro někoho dobrého udělat, nebo alespoň něco někomu odpustit. Že to po novém roce nedodržíme je věc jiná, ale alespoň chvilku jsme se o to pokusili, takže jsme si to uvědomili, a alespoň chvíli jsme to dokázali. A na tom lze potom stavět. Když jsem to dokázal chvíli, můžu to dokázat znova. A když tomu budu věřit… Bez víry nejsou zázraky. Takový malý zázrak jsme prožívali, když byly v roce 2002 povodně. Tři měsíce tu nikdo nic neukradl! Chodili sem jen lidé, kteří chtěli pomoci. Samozřejmě že to tu vojáci hlídali, aby nedošlo k rabování, ale já jsem měl kolo, na kterém jsem jezdil mezi farou a kostelem. Nechával jsem ho venku, nezamčené, jen opřené. Zmizelo až po třech měsících… Řekl jsem si – a je to v pytli, už jsme zase tam, kde jsme byli. Jako když skončí Vánoce.“

Takže váš pohled je veskrze optimistický…

„Nemůže být jinak. Někdo říká, že jsme jen lupiči a nemá cenu zkoušet něco měnit k lepšímu. Ale když to zkusíme, třeba právě na ty Vánoce, tak zjistíme, že toho jsme schopni, akorát že to nevydržíme moc dlouho. A když už jsem toho schopen, tak určitě existuje způsob, jak to vydržet déle. To je přece báječná nadějná věc! Říkat, že nejsme schopni být lepší je pesimismus. A to není učení ani židovské, ani křesťanské, ani zdravého rozumu. Člověk je schopen lásky, jen se nechá někdy oblbnout.“

Proč člověk k nápravě chyb potřebuje někoho jiného?

(dlouhé přemýšlení) „Třeba takový Babylón… Ten vznikla tak, že lidé chtěli být slavní i bez boha.  Postavíme věž až do nebe a získáme slávu. Jenže bez Boha. A dopadlo to tak jak to dopadlo. My se nemůžeme dostat na úroveň boha, a nemůžeme dosáhnout stavu, kdy Boha nebudeme potřebovat. Protože ho jednoduše potřebujeme. Stejně jako si sebechytřejší počítač nemůže říct, že nepotřebuje elektřinu. Bez ní prostě nebude fungovat. A my jsme stvořené bytosti, a bez Boha to tudíž nejde. On nás stvořil jako společenství, a nechce – a ani já bych to nechtěl – aby tady byli jedinci, kteří nikoho nepotřebují. Z nich by vyrostli pyšné, arogantní, cynické a chladnokrevné bytosti. Naštěstí to tak není. Bůh sám je společenství Otce, Syna a Ducha svatého. Bůh není jeden, ale jsou jedno, to je veliký rozdíl. A tudíž ani u Boha není, že by nikoho nepotřeboval. Nejhezčí přiblížení boha je, že je to láska. A kdyby byl bůh sám, tak koho by miloval? Láska jako vztah by neexistovala.“

Takže podstatou všeho jsou vztahy? Interakce?

„V celém vesmíru není princip, že by nikdo nikoho nepotřeboval. A my jsme součástí vesmíru. Kdybychom to dokázali, byli bychom strašně nafoukaní a nebylo by s námi k vydržení. Bůh snese raději naše chyby, než naši pýchu.“

To je přece krásně ukázané ve starém českém filmu Hrátky s čertem, kde archanděl Gabriel říká, že Bůh má raději napravené hříšníky, tedy v daném případě loupežníky, než pyšné poustevníky.

„Ano, to je velmi vtipný film, tenhle moment je dalo by se říct varující. Ale je tam ještě jeden velmi důležitý okamžik, kdy je vysloužilý voják Martin v pekle a Káča vycítí, že potřebuje v boji s Luciferem pomoc, a tak mu říká: On se tě bojí. A Martin dostane znova kuráž, zapře se proti zlu a je vyhráno. Zlo roste s naším strachem, a naopak se zmenšuje s naší odvahou.“

Jak mají trávit Vánoce lidé opuštění, osamělí?

„Pozor, spousta lidí si jen myslí, že jsou osamělí a opuštění! U nich je rada jednoduchá. Nesmí to vzdávat. Musí se snažit a chtít najít cestu. Můžou navštívit souseda, můžou jít o patro výš nebo níž, s malým dárečkem, s teplým slovem a otevřeným srdcem. Jakmile si ale jen dřepnou s myšlenkou já jsem opuštěný, tak to je konec. Tak nebuď opuštěný, tak se hni! Seber se, a jdi se podívat do domova důchodců, do nemocnice!“

A ti, co opravdu nemají tuhle možnost, kteří jsou třeba právě v nemocnici?

„My jako kněží se snažíme je navštěvovat, a to nejen na Vánoce. A vůbec nevadí, že se vidíme poprvé v životě. A vždy zveme někoho k sobě na štědrovečerní večeři, o kom víme, že je skutečně sám.“

Jak na pozvání lidé reagují? Mají radost? Jsou dojati?

„To samozřejmě ano. Ale stává se… Někdo si stěžuje, že je sám, a skutečně je sám, ale když ho jiný pozve, tak nejde, aby neobtěžoval. Takže i tady se musí člověk pohnout, anebo se nechat někým pohnout, aby něco udělal. Ten vstřícný krok musí být z obou stran. Když tu situaci dešifrujete, zjistíte, že dotyčný přitom jenom dává na odiv, jaký je chudák, že si v tom, že je sám, vlastně libuje, a ve skutečnosti mu dělá dobře, že ho ostatní litují. My jsem jako lidé opravdu někdy tak složití, že je těžké s námi vyjít…“

Kde ještě, kromě fary a kostela sv. Cyrila a Metoděje, budete na Vánoce rozdávat radost?

„Nechávám tomu trochu volný průběh. Fakt je, že Vánoce jsou pro nás hodně hektickým obdobím, ale nechci se povinnostmi nechat semlít. Samozřejmě když budu vědět, že je někdo v nemocnici a potřebuje mě, tak za ním půjdu. Na druhou stranu si chci Vánoce užít, protože jsou to i pro mne mimořádné svátky. Takže musím rozlišit, co počká, a co ne. Nedivočit, abych si pak nemusel říct zaplaťpánbůh, že už jsou Vánoce pryč. Čili se snažím mít v klidu oběd, čas na rozjímání i na odpočinek.“

A co bohoslužby? Těch je přece na Vánoce víc, než normálně.

„Bohoslužby pro mě nejsou zátěž, bez nich si Vánoce nedovedu představit. Ale abych od šesti ráno do půlnoci někde lítal… Aby to nebylo jen, že si honím triko, abych mohl říkat jak jsem dobrý, ale ve skutečnosti je to zbytečné.“

Dají se rozlišit Vánoce kněze a Vánoce obyčejného člověka?

„Trošku ano, kněží mají víc bohoslužeb. Za noc třeba tři. Takže se může stát, že kněz nemá štědrovečerní večeři. Ale opět je to jako u těch osamělých lidí – často ji nemá proto, že se opravdu nenechá někam pozvat, že je trošku zbytečně hrdinou. Ne každý má biologickou rodinu. Já už rodiče dávno nemám, brácha žije v Neratovicích, takže mám už od dob, kdy jsem jako kaplan začínal v Mariánských Lázních, slavnostní večeři na faře. S lidmi. Nikdy jsem neměl Vánoce sám. A zhrozil jsem se, když jsem zjistil, že jsou nejen třeba staří lidé, ale kněží, kteří jsou na Vánoce sami. A ptám se - proč? Buď se nedokáží k nikomu pozvat, či nikoho pozvat k sobě, anebo si raději zaplácají den tolika povinnostmi, že jim na večeři čas skutečně nezbyde.“

V kolik máte štědrovečerní večeři vy?

„V šest. Teď je to dobré, protože ve čtyři mám mši a další mám až pak o půlnoci. Ale míval jsem v osm, v deset a ve dvanáct, a to už je docela kolotoč, a tak jsme jedli předtím. A ten čas už zůstal. Vždycky jsem měl večeři s lidmi a proto si chci ten čas podržet, abychom měli i nadále na faře společnou štědrovečerní večeři.“

Kdy pro váš štědrý den končí?

„Z půlnoční se vracím ve dvě… Než uklidíte kostel, popřejete si s lidmi… A ráno vás čeká kolečko ranních bohoslužeb. Znova opakuji, mám to rád a nevadí mi to. Mám velice rád celý vánoční čas a snažím se uspořádat si ho tak, aby se mi do něj nenacpalo nic, co by mi ho zkazilo. Nedělám tedy věci, které o Vánocích dělat nemusím. A ostatně i definitivní tečku za rozhodováním, jestli budu knězem, jsem zažil na půlnoční mši na Moravě v Hraběticích. Byla sice ve skutečnosti v deset, ale ten čas nehrál roli.“

Vzpomínáte v čas adventní na nějakou událost z letošního roku, která se povedla, nebo naopak kterou byste už zažít nechtěl?

„Nechtěl – to je aktuálně velmi jednoduché, požár bytu na faře, který jsme měli včera. A co se povedlo? Krásný byl život s jednadevadesátiletým kolegou Bohumilem, který nás nedávno opustil. Už jsme o něm mluvili. Prožil s námi na faře patnáct měsíců, a ještě v lednu jezdil na invalidním skútru do kostela, chodil o hůlčičce. Od srpna už ale nevycházel ven, v listopadu jsme ho doprovodili do věčnosti. To byly nádherné momenty, nádherné období, které mě opravdu změnilo. Ne charakterově, v tom jsem pořád stejný. Ale víte, že jste něco nesdělitelného prožil, co vám už nikdo nevezme.“

Na rovinu říkám, že mě to u vás jako u kněze trošku překvapuje. Vždyť v kontaktu se smrtí, nebo jak vy říkáte s odchodem nebo přechodem do věčnosti, a s vyššími sférami jste celý svůj profesní život.

„Nic není hned, všechno vzniká za nějakou dobu. Vemte si třeba stvoření světa, jak je popisováno v bibli. Na počátku bylo slovo, to slovo byl bůh a řekl budiž světlo. Co je to za pitomost, posmívali se nám dřív, vždyť slunce podle bible bůh stvořil až čtvrtý den. Přitom šlo o nevzdělanost, nebo spíš věda nebyla tak daleko. Až když přišla teorie velkého třesku, tak se to změnilo. Jak říká astronom Jiří Grygar – velký třesk, to je to světlo, protože světlo je energie. Pak přišla země, voda, rostliny, zvířata, a nakonec člověk. Že to trvalo několik miliard let? Záleží jen na měřítku. V hebrejštině slovo „jom“, kterým je označen den, znamená i období. Příběh se musí vždy vyprávět tak, aby byl srozumitelný lidem. Když ho budete vyprávět kočovníkům na poušti, tak jim těžko budete povídat něco o milionech let. Můžete říct etapa, ale to je také divný a neuchopitelný termín, co to je etapa? A tak řeknete, že stvoření světa bylo za šest dnů. Stejně jako v pohádce nikdo neřeší přesné vzdálenosti – je to za devatero horami, čili je to prostě daleko.“  

Ano, čas je pojem relativní, říkal Jan Werich, který zároveň dodával, že čas je něco, co si vymysleli lidé, aby věděli od kdy do kdy a co za to.  Z domluvené půlhodiny na rozhovor jsou hodiny dvě, za což vám velmi děkuji. Proto úplně na závěr – co byste popřál obyvatelům Prahy 8 k Vánocům a do nového roku 2016?

„To je jednoduché. Aby si nenechali Vánoce ukrást, jak jsme o tom mluvili. Aby si uvědomili, že pěkné Vánoce nebudou samy od sebe. Aby nebyli líní pro to něco udělat, ale přitom se jimi nestresovali. A že Vánoce nejsou o tom, za kolik nakoupím dárky, ale kolik lidí stihnu potěšit dobrým slovem. A aby i v příštím roce měli víru, že za každých okolností můžeme být dobří, a tudíž špatní. Protože to, jací budeme, záleží jen na nás, a ne na vnějších okolnostech, na které se tak rádi a pohodlně vymlouváme.“

Děkuji za rozhovor a přeji šťastné, veselé a hlavně klidné Vánoce!
Vladimír Slabý