Rozhovor: Mirek Kovářík, legendární interpret poezie: Verše musíte říkat tak, že vám posluchači visí na rtech

Rozhovor: Mirek Kovářík, legendární interpret poezie: Verše musíte říkat tak, že vám posluchači visí na rtechDoyen mezi českými interprety básnických textů Mirek Kovářík (1934) se celý život věnuje divadlu jednoho herce, divadlu poezie. Verše Jiřího Ortena, Josefa Kainara nebo mnoha začínajících poetů jsou v jeho podání plnokrevným divadlem.

V kobyliském Divadle Karla Hackera vystupujete se svými pořady každé první úterý v měsíci. Jak se vám tam líbí?
„Moc. Poprvé jsem tam účinkoval někdy před 15 lety s představením pro střední školu, tehdy se ve mně pro ten útulný sálek vžilo jméno Jiskra, byl tam loutkový soubor stejného jména, že?“

Ano, ten je tam dodnes. Jak jste se vlastně k „Hackerovi“ dostal?
„Tehdy mě pozvala paní Hejná, dramaturg Divadla Karla Hackera, kterou jsem znal ještě z 80. let ze Středočeské lidové konzervatoře, kde jsem několik sezón vedl semináře pro členy divadel poezie – i díky téhle instituci měla Praha vždycky solidní zastoupení na nejrůznějších soutěžích a přehlídkách, kde zněla poezie. Pro studenty jsem o divadlech poezie napsal a vydal skripta Slovo-tvar-prostor, mám radost, když se na ně vzpomíná jako na inspirační zdroj celé řady inscenací!“

A nyní?
„Je krásné, že nás i nyní opět spojilo to, co tenkrát pro nás bylo tak blízké – poezie na jevišti! Však si také toho cením a nevěřím, že toto naše setkání byla náhoda. Jak k tomu došlo? Vinohradský klub Rybanaruby, ve kterém jsme v posledních deseti letech hráli a měli tam už i nejen své domovské jeviště, ale i publikum, ukončil svou činnost. A my se ze dne na den ocitli na suchu. Na doporučení jsem navštívil Libeňský zámek, kde sídlí odbor kultury osmé městské části, a celkem rychle jsme se dohodli. Když jsem pak loni na podzim do Hackera znova přišel, dýchlo to tam na mě takovou zvláštní, skoro až rodinnou atmosférou. Všechno zrekonstruované, čisté, pohodlné nové modře potažené sedačky… A všechno potřebné k dispozici a především fajn lidi zapálení pro věc, jak se říká, což jsme poznali hned při první naší produkci.“

Co diváci?
„Jsou skvělí, našli si nás i ti z Ryby a samozřejmě i nové publikum. Každopádně se naše pořady za ten krátký čas ujaly - kéž by to vydrželo!. Tím, že divadlo je hned na metru, je velmi snadno dostupné, ze zastávky Muzeum jste tam do 10 minut. Kolikrát je to časově blíž, než když v centru máte jít o tři – čtyři ulice za roh.“

Dnes tedy v Praze 8 vystupujete, ale v minulosti jste na jejích hranicích bydlel.
„Ano, deset let jsem pobýval v Libni, na Balabence, Českomoravská 11, v krásném funkcionalistickém domě z první republiky. Tehdy to bylo překvapivě dost tiché místo, mělo v sobě ještě pořád tu poezii 30. let. Libeňské nádraží bylo na dohled, za opačnou stranu slavná koule plynojemu… Na procházky jsem chodil parkem podél Rokytky, kolem hrabalovských míst včetně Libeňského zámku a někdy i dál podél Vltavy… A objevil jsem tam pro sebe nedaleko našeho domu areál lihovaru, v té době už nefungoval, ale mně evokoval obrazy Kamila Lhotáka. Káry na dvoře, staré stroje, stohy láhví v paletách a všelijaké odložené věci. „Úřadoval“ tam i jediný vrátný, zdravili jsme se, když jsem chodíval kolem… Ano, deset let jsem byl Libeňákem, až jsem se v roce 1981 přestěhoval na Malou Stranu, kde bydlím dodnes.“

Ovlivňuje nějak člověka místo, kde žije?
„To je niterní pocitová záležitost, zda si člověk vybuduje k lokalitě, kde žije, nějaký vztah. Jestli si vytvoří mosty, po kterých se může vždycky k tomu místu vrátit a je mu tam dobře. A jak vidíte, na Prahu 8 jsem se vrátil i pracovně. Ale krajinou mého dětství je jiná pražská čtvrť, Pankrác! Tam jsem na vlastní kůži pocítil své první velké přelomové události v životě: jako jedenáctiletý jsem tam zažil Květnovou revoluci! U pankrácké vozovny přes celou naši ulici, která dnes příznačně nese jméno 5. května a je částí magistrály, hned blízko vchodu do našeho domu vyrostla barikáda z tramvají a dlažebních kostek. Němci se přes ni nedostali, ani s tanky, které přitáhly od Benešova potlačit povstaleckou Prahu, a tak ze vzteku náš dům i dva sousední podpálili. My jsme se pod nimi tísnili ve sklepích, kam nás němečtí vojáci nahnali a zamknuli s granáty na klikách z druhé strany vchodů. Naši tátové se pak prokopali do sousedních domů, které ještě nehořely… Do toho pak přišla německá kapitulace a rychlý úprk okupantů z Prahy. My jsme vyhořeli se vším všudy, tedy náš byt ve 4. patře, zůstalo nám jen to, co jsme měli sebou ve sklepě a trvalo skoro 2 roky, než se ony tři vypálené domy opět staly obyvatelné a my se mohli vrátit. Tam jsem žil do roku 1960: mezi tím jsem vystudoval gymnázium, rok pracoval v ČKD, abych se mohl dostat na vysokou školu pedagogickou, pak to vyřešil dálkovým studiem a dostal „umístěnku“, jak se tomu tenkrát říkalo, na sever, nejprve do Lomu u Mostu, pak po dvouročním vojenském angažmá, do Litvínova.“

V Litvínově jste v roce 1962 založil Docela malé divadlo, které stačilo během sedmi let své existence inscenovat kolem dvaceti titulů a vy jste si vytvořil i svůj specifický interpretační styl.
„Kulturní kvas konce padesátých a skoro celá šedesátá léta - to byla krásná doba! Ne nadarmo se jí říká Zlatá Šedesátá. Byli jsme součástí hnutí malých divadel, ve stejné době třeba vznikl Semafor. Než nám v roce 1969 divadlo zavřeli, stihli jsme kromě beatnické poezie uvést Jiřího Ortena, Jana Zábranu, Jiřího Koláře, Ivana Blatného, Ivana Diviše, Ivana Slavíka, a těsně před okupací i básnický manifest Znamení moci Jiřího Zahradníčka. Naše divadlo se stalo známé, podnes se na něj vzpomíná a kulatá výročí jsou připomínána i výstavami nebo setkáními nás, co jsme se stali už pamětníky. Do Litvínova na naše jeviště jezdíval i z nedalekých Teplic Karel Kryl, kterého jsem posléze uvedl i do širšího povědomí…“

Z malého litvínovského divadélka?
„Byl jsem externistou v ústeckém rozhlase, spoluredigoval tam několik let týdeník KLUB s podtitulem „hodina o mladých pro mladé“, pro toto vysílání jsem s Karlem Krylem připravil povídání o jeho životě a natočil několik jeho písní, však na to vzpomíná Karel ve své Krylogii… Já mezitím přesídlil z kantořiny v Litvínově do mosteckého muzea, kde jsem se stal správcem knihovny a posléze i dokumentaristou památek před zánikem Starého Mostu. V roce 1967 jsem šel „na volnou nohu“, jak se říkalo svobodnému povolání, měl jsem už několik stabilních příjmů – z divadla, z rozhlasu, honorovaná představení ve školách, v Malostranské besedě jsem řadu let uváděl Písně dlouhejch cest, písničkovou soutěž folkových a country kapel. Po okupaci v srpnu 1968 jsem musel z rozhlasu v Ústí nad Labem odejít, byl jsem hlasatelem památného srpnového týdne a octl se na seznamu nežádoucích hlasů z oné slavné rozhlasové štafety. Zachránila mě Porta! To byl v té době opravdu gigantický festival, uváděl jsem pražská a krajská kola i týdenní finále nejprve v Ústí nad Labem, později v Olomouci a pak skoro celé desetiletí v Plzni na Lochotíně. Před třiceti tisíci diváky jsem si dovolil recitovat poezii… A přítomní lidé to brali!“

Vy jste se na uvádění do podvědomí skoro až specializoval. Kromě Kryla jste přece uvedl na scénu řadu folkových zpěváků a skupin, a v pořadu Zelené peří představujete posluchačům začínající básníky.
„Zelené peří vzniklo jako obranný val proti monopolu bezskrupulózní skupině literátů, která obsadila všechny větší nakladatelské domy. Peří fungovalo na principu tehdy velmi populárních písničkových soutěží - přednesl jsem několik básní začínajících autorů a posluchači vybírali tu, která se jim nejvíc líbila. Taková byla jeho prvotní rozhlasová podoba. Po pětileté přestávce jsem Zelené peří obnovil jako klubový pořad autorského čtení komentovaného diváky. Hráli jsme v Praze v malostranském Rubínu, ale také v Brně na Lesné ve Studiu Horizont a v Českých Budějovicích v kulturním středisku Čéčova. To nám vydrželo až do Revoluce. Začátkem 90. let se posléze Peří opět přesunulo na vlny rozhlasové stanice Praha, kde v roce 2011 nenadále skončilo přeměnou názvu stanice s novým vedením… Po roční odmlce ho nyní každé poslední pondělí v měsíci uvádíme v Malostranské besedě. Takže pořad přežil už pátou desítku let a představil více než dva a půl tisíce mladých básníků a básnířek!“

To je ohromující číslo. Najdou se v nich jména, která jsou dodnes vaší „krevní skupinou“?
„To je složitá otázka. Věkový limit Peří byl původně stanoven do 30 let. Pro spoustu mládenců a panen já zůstanu navždy jako ten, kdo jim scénickým uvedením básní potvrdil jejich talent a právo na literární existenci. Ale jsou i takoví, se kterými jsem se sblížil i lidsky. Z let raných začátků jsou to třeba Petr Cincibuch, básník a kolážista Mirek Huptych a celá plejáda autorů ze skupiny Gloret, v další vlně letošní už šedesátníci Jiří Staněk a Svatava Antošová, z mladší generace Radek Malý. Mimochodem - stál jsem u prvních krůčků i Jana Rejžka jako básníka, Haliny Pawlovské, Alexandry Berkové nebo Jaroslava Duška. Ten vždycky seděl v první řadě mezi diváky a trefně básně glosoval.“

Kdo vás vlastně nasměroval k literatuře?
„Měl jsem štěstí na středoškolské kantory, tím nejdůležitějším byl pro mé budoucí vazby k poezii pan profesor Vojtěch Pražák, češtinář na michelském gymnáziu. Na vysoké už to bylo horší, studoval jsem na pomezí padesátých a šedesátých let, ale i tam se našli profesoři, pro které byla literatura životní posláním. Na velice oblíbené a hojně navštěvované semináře profesora Felixe Vodičky docházel třeba i Václav Hrabě…“

Sám jste nepsal?
„Ale ano. Jako mladý knihomol jsem byl v tercii michelského gymnázia inspirován Foglarovým týdeníkem „Vpřed“ a „Tam-Tamem“ z Rychlých šípů vydával jsem rukou psaný časopis Vzhůru, který jsem za padesátník na den půjčoval. Přes víkend pak za korunu! Po Únoru mně pro nevhodnou agitaci ze školy podmínečně vyloučili. Vlepoval jsem totiž do „Náboženského koutku“ kaligraficky psané příspěvky svého profesora náboženství P. Jeřábka… Na jednom z nich bylo i sdělení, kdy vysílá v češtině Rádio Vatikán. To stačilo k udání, že propaguju nepřátelské vysílání. Náš rodinný doktor Rheim mně tenkrát nezištně pomohl – rodičům a posléze i do školy napsal dobrozdání o mém stavu a uvedl, že trpím pubertální psychickou krizí a navrhnul léčbu a domácí studium… A to byla doba, kdy jsem skutečně napsal řadu básní, vyšly nedávno v bibliofilské edici nakladatelství Adolescent. Zjistil jsem ale, že své texty přednáším hůře a s jiným pocitovým zázemím, nežli díla jiných autorů, tak jsem svoji poezii nechal v šuplíku a pustil se na dráhu interpreta svojí „srdeční poezie“. “

Jak jste k tomu došel, že vaším posláním bude recitovat cizí verše?
„Stařičký pan profesor Pražák mě v tercii gymnáziu požádal, abych si připravil k přednesu třetí zpěv Máchova Máje. Tím to začalo – v přednesu jsem našel to, co jsem v životě pořád hledal. A pak jsem náhodně v knihovně narazil na dílo Jiřího Karáska ze Lvovic. Toho Karáska, kterého nám zošklivovali ve škole, protože prý byl nositelem takzvaných dekadentních buržoazních nálad. Co to je, to už nám nedokázali smysluplně vyložit, a tak jsem to zjišťoval sám. A objevil jsem, že Karásek byl skvělý a odvážný básník, který se od devadesátých let 19. století až do konce života nebál veřejně hlásit, že ho citově zajímají víc muži nežli ženy. Jeho poezie na mě mezi těmi šílenostmi 50. let o budování světlých zítřků působila jako rebelská bomba. Mdlá vůně tuberóz…!. Přes Karáska jsem se pak dostal ke Karlu Hlaváčkovi a dalším básníkům.“

Ke Karlu Hlaváčkovi, autoru Mstivé kantilény, po kterém je v Libni pojmenovaná ulice?
„Ano. Hlaváček se s Karáskem samozřejmě znali, byli vrstevníci a kamarádi. Hlaváček byl i vynikající grafik, dělal skvostné dřevoryty a Karáskovy básně ilustroval. Byl rozený Libeňák, hrdý člen zdejšího Sokola, se kterým každý rok vycházel k pochodu na Říp a zpět. V procesí nesli prapory a on, přestože měl tuberkulózu, pochod v jakémkoli počasí absolvoval. Jeho první sbírka nese název „Sokolské sonety“, úžasně na mně zapůsobila a vybral jsem si ji i jako téma pro svoji maturitní písemku! Zemřel v roce 1898, bylo mu 24 let, je pochován na Korábě. V červnu bychom chtěli v Divadle Karla Hackera uspořádat představení věnované právě Karlu Hlaváčkovi. Bylo by škoda na něj zapomenout.“

Je rozdíl mezi autorskou interpretací a tím, jak k textu přistupujete třeba vy?
„Určitě. Interpret i autor cítí text každý po svém. Autor napíše báseň a ví, že mu třeba druhá sloka nešla, že se s ní trápil. A vždycky v tom místě třeba hlasem přitlačí nebo jinak změní dikci. Poznám to. Autorská interpretace má svůj půvab, každý autor bere své verše po svém, vychutnává si je, ví, proč je napsal, co za nimi je, co bude odhalovat další verš… My máme s kolegou Radkem Bláhou, se kterým spolupracuji už skoro celé čtvrtstoletí klubové i rozhlasové existence Zeleného peří, zavedeno tak zvané pracovní čtení. Jak probíhá? Dostanu zcela neznámý text a hned si ho přečtu v určitém rytmu a tempu. Registruji řádky, jejich členění oči jsou napřed a pusa je dohání.. Až později pronikám do hloubky. Nejednou objevím v básni místo, které něčím okouzlí, neváhám se s tím autorovi svěřit. Zelené peří má totiž i diskusní část – obvykle po přestávce, při níž si diváci mohou všecky přečtené básně pročítat na pódiu, kde je vystavíme… Každý z publika se může vyzpovídat ze svého diváckého zážitku a vybrat text, který na něho nejvíc emotivně zapůsobil.“

Jak na to autoři reagují?
„Berou to. Nastartuje je to často tak, že začnou věnovat větší pozornost tomu, co a jak píšou. My vlastně básníky vedeme k poznání literárního kontextu, kdy si začnou uvědomovat, že píší „podobně, jako …“ – a tím se dostávají mezi domény poezie surrealistů, beatniků, metafyzické či experimentální tvorby a dalších básnických domén. Prostě jejich díla zasadíme do literárních souvislostí.“

Takže je to i pedagogická práce…? Vy jste přece přednášel na Literární akademii…
„Obecně vzato – studenti bývají někdy „obětí“ zanícenosti svých pedagogů. Někteří jim dokáží znechutit nějakého autora nebo celou epochu tím, že jim ho budou buď nekriticky pomlouvat, nebo naopak, vnucovat až moc. I já mám své básnické lásky, desetiletí s nimi mne naučilo nabízet jejich díla s určitou střídmostí a spíše vnitřním odrazem emotivity. Kdybych jim - s vírou, že je to zajímá - s nadšením přednášel o Václavu Hraběti, básníkovi, kterého jsem objevil a vydal jeho dílo rok po jeho tragické smrti v roce 1965, nejsem si jist, zda a jak bych u všech stejně uspěl.“

Pozná se, že posluchače to nezajímá?
„Léta jsem jezdil po školách se svými pořady, i za bolševika, kdy jsem do médií nesměl. Musím říct, že to mladé publikum vesměs bavilo. I tady šlo ovšem i o pocitový charakter vybrané poezie. V pořadu s názvem Město měst s podtitulem „verše o Praze, hlavním městě socialistického Československa“ jsem zatvrzele uváděl s poezií Nezvalovou a Seifertovou i „neoficiální básníky“, beatnika Václava Hraběte, elegické texty Jiřího Ortena, meditativní metaforiku Vladimíra Holana…“

Umělci přece museli mít přehrávky u tehdejšího Pražského kulturního střediska, aby dostali povolení vystupovat – vy jste je neměl?
„Měl, na přehrávkách jsem říkal jedno, a ve školách šlo do toho vřadit i částečně něco jiného. Byla to věčná hra o důvěru v ty, kdož se mnou přicházeli při tom úředně do styku. Pravda, občas se objevil někdo, kdo si stěžoval, ale v agentuře seděli i slušní lidé, takže se to vždycky dalo nějak vyřešit. A vážil jsem si toho, že i v té strašlivé době jsem mohl jet alespoň trošičku po svém.“

Hrabě ale přece nebyl zakázaný?
„Hrabě nebyl režimem prosazovaný, spíš trpěný – ale to bylo dílem toho, že jsem ho umanutě stále nabízel. Jistě, našli se i takoví, kteří jeho dílo apriorně odsoudili, málem z jeho poezie udělali rejdiště všech možných nectností, alkoholismem počínaje a „parazitickým způsobem života“ konče… V době normalizace dvakrát vyšel, ale nikdo ho oficiálně nevzal na vědomí, zařadit ho do čítanek a školních osnov se nepodařilo. „Několik regimentů samozvaných prokurátorů v šestistupech dupe tvojí hlavou… vzorný předpisový krok vzorné předpisové mozky žádající úplné veřejné a předpisové přiznání…“ - tyhle Hrabětovy verše z delší básně „Pár tónů, které přebývají“ by se v socialistickém školství vyjímaly poněkud bizarně. V našem „postbeatnickém večeru“ Blues pro bláznivou holku, jak jsme nazvali jevištní podobu prózy Horečka a tematicky nejpůsobivějších básní pětadvacetiletého „Máchy v texaskách“, jsme od premiéry v Divadle v Řeznické od roku 1980 až do dneška, znějí tyhle verše jako refrén do bluesového kytarového podkresu – však i naši diváci v Libni budou míst v dubnu možnost se s nimi - a kytaristy Jiřím Pertlem a Václavem Prejzkem – seznámit vychutnat do poslední noty i písmene!“

Dá se říct, že Hrabě je váš milovaný básník?
„ Ano, bezpochyby, je mi mimořádně blízký, ale stejně tak „erbovním“ je i Jiří Orten. Přes Ortena jsem se dostal k Hraběti, ten umřel v necelých pětadvaceti a Orten ve dvaadvaceti … Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein, student pražské konzervatoře, kvůli původu hned po okupaci nacisty vyloučen ze studia, mladý básník, kterého by možná čekal ještě horší osud než to, co se událo v den jeho dvaadvacátin, když ho v srpnu 1941 nešťastnou náhodou přejelo a smrtelně zranila rychle jedoucí vojenská sanitka na Rašínově nábřeží …. Bylo léto, zrovna začala válka na východní frontě. Orten jako by tušil, že to všechno špatně skončí i s ním, napsal úžasný cyklus devíti elegií. Jejich přednes trvá hodinu a vždycky mám při jejich interpretaci pocit, jako kdybych sloužil slavnostní mši…:

Jsme sníh, když mlčíme, v bědnosti své se rozplýváme,
přichází jaro, nejsme, ale dobrá zima zasnakloní hory, hladinu jejich jako rty k nám nahne
a budeme…


Jsme sníh, když mlčíme. Když se však pootevřou
někomu rty a píseň, potom vládnou celému kraji zvukem, jenž se váže
na uzly tónů, námořnické uzly,neboť se plavíval…

To jsou verše, které musíte říkat tak, že vám publikum visí na rtech. Ortenovy verše jsou pro mne majáky, které svítí, a člověku je v jejich světle hřejivě dobře.“ Je štěstí se s nimi potkat a žít s nimi – že jsem je poznal jako dvacetiletý a vydržely se mnou do dneška, to je úžasný dar. Díky za něj!“

Hrajete Ortena i ve školách?
„Ano. Jsou kantoři, kteří mají Ortena rádi a chtějí, aby studenti jeho verše slyšeli i jinak než jen od nich. Když jsem učil na Literární akademii, tak Orten patřil k oblíbeným námětům ročníkových i diplomových prací. Každý student si musel pochopitelně najít z Ortena jiné téma.

Jak dlouho už recitujete Ortena?
„Od roku šedesát tři, to mi bylo devětadvacet. Elegie jsem uvedl s hudební koláží kytaristů Václava Prejzka a Jiřího Pertla, autora zvukové podoby Elegií, už více jak dvěstěkrát. Sólově bezpočtukrát při produkcích na školních představeních, kdysi se tomu říkalo „výchovné koncerty“. Vím ovšem také, že se Elegie, dnes prezentované jako „Peklo tvého nebe“ nedají prožívat vícekrát než třikrát pět několikráte do roka. Musím si vždycky v sobě vyklenout prostor pro jejich oživení, dát jim krev i dech… Když jsem skládal doktorát, téma mé rigorózní práce znělo „ spoluautorství interpreta při přednesu poezie“. Ano, ať to zní jakkoli domýšlivě, je to prostě tak: já se Ortenem stávám ve chvíli, kdy ho přednáším, je to poměr jedna ku jedné. On dal básni tvar, slova, myšlenky, já jí dávám zvuk, dech, život. Zpřítomňuji ji na jevišti, vizualizuji ji.“

To je tak vyčerpávající?
„Jistě – žiji a vstupuji do vědomé duality. Pochopitelně, že důležitou roli hraje i faktografické zázemí, jímž jsem vyzbrojen do všech dostupných informací o jeho životě. On poté, co ho po 15. březnu 1939 ihned jako žida vyhodili z konzervatoře, studoval herectví, neemigroval jako jeho bratr Ota Ornest, zůstal tady, protože nechtěl opustit maminku, kterou měl hrozně rád. A pochopitelně i svoji osudovou lásku Věru, jejíž nevěra a rozchod s ní byly vlastně startovním polem k napsání Elegií… Stihl to za šest týdnů v zimě a předjaří roku 1941. Do tragické smrti pod koly německé sanitky mu zbýval necelý půlrok… Je úžasné sledovat, jak toto údobí prožíval – básně po Elegiích jsou jakýmsi dennodenním zvláštním výstupem až na samé vrcholy možnosti sebevyjádření… Nezapomeňme, že se ho také s dennodenní pravidelností týkaly i ponižující úkony spojené s jeho „neárijským“ původem. Bydlel na Výtoni v podnájmu, jak asi mohl vnímat cedulku s německo-českým upozorněním, že do blízkého parku Psům a židům je vstup zakázán! Každá z Elegií má svůj syžetový podíl na celkovém vystižení atmosféry v mladé básníkově duši. Příkladně Pátá elegie, takhle začíná:

Na pomoc, slova! Přiběhněte ke mně!
Tohoto jitra opilci jdou domů,
točí se jinak nežli naše země,
hledají klíč od jakýchkoli dveří.
všechny své kapsy dávno prohledali
a podívali se už do všech šosů -
ten klíč je ztracen, v knoflíkové dírce
nějaké sochy jako květina snad
odmyká kámen, gesto, sloupořadí.
A o kus dál:

Podívejme, jitro!
Chodníky všechny jsou už pozvraceny,
hodiny stojí, čas nám neukáží,
a dveře domů, dveře vyčítavé,
se na nás zlobí. Kam se nyní dáme?
Vesmír se opil krví naší hrůzy,
motá se zbrkle, potácí se ve svém
vesmíru větším, hledá cestu domů,
a nenalézá.

Cítíte ten „potácivý“ temporytmus? V Elegiích je takových dynamických sekvencí nepočítaně!“

Rozumím. Atlet také nemůže běžet maratón na špičkové úrovni každý den a v mezidobí závodí na kratších tratích. Ve vašem případě ale jde samozřejmě víc o psychické než fyzické vyčerpání, ale také asi musíte nějak přehodit výhybku, abyste se vzpamatoval.
„To je přesné. V noci se občas probouzím, a někdy pak dlouho nemůžu usnout. Tak si říkám básně. A někdy při tom i usnu, pochopitelně. Ale když vypouštím verše do tmy kolem sebe, cítím jako by jim jejich autoři naslouchali. Takže je to takový otevřený dialog a já nikdy nevím, kdy skočí… Teď si říkám Kainara, i jeho jsem si uložil do paměti. Je to asi tak kolem tři čtvrtě hodiny textové výbavy z pohnutých posledních let básníkova života. Pocitově něco úplně jiného než Orten. Josef Kainar je strůjcem osobité jazykové menáže, ano, jeho verše opravdu vždycky nějak chutnají, mají šťávu, voní člověčinou…“

Snažíte se co nejvíc přednášet bez papíru. Proč?
„Kainara s papírem vůbec říkat nejde, stejně tak Ortena a mnohé další. Z papíru, jak tomu říkáte, čtu báseň jenom když je to funkční, třeba představení o surrealistech Otevřít po mé smrti – uvádíme ho s kolegou Radkem Bláhou jako dialog se dvěma dnes už pozapomenutými autory, Zbyňkem Havlíčkem a Karlem Hynkem. Při textu Babička po pitvě lidé málem padají ze židlí, ale v podstatě je to surrealistky vyjevovaná persifláž Babičky Boženy Němcové. Napsal ji Karel Hynek v třeskuté atmosféře počátku padesátých let minulého století, nikdy neviděl ani písmeno svých básní vytištěno, a přece nepolevil a psal až do své předčasné smrti - další z oné řady mladých básníků, kteří odešli před třicátým rokem věku svého… Je v ní pochopitelně na počátku Mácha, potom Hlaváček, Wolker, Orten, Hynek, Hrabě…“

Hynek, Orten, Hrabě, Hlaváček, Wolker, Mácha, nebo třeba Mozart a řada dalších odešli sice mladí, ale stihli toho napsat strašně moc.
„Oni do svého díla horečně a naléhavě vložili svůj život, jako by tušili, že mají vyměřeno tak málo času. Vezměte třeba Václava Hraběte! Studovali jsme na stejné škole, potkávali se ve Viole, věděl jsem, že navštěvoval jazzové koncerty v Reduty a klubu Olympic ve Spálené, kde je dnes Ypsilonka… Do Prahy přišel na studia z Lochovic, kulturní život velkoměsta nasával plnými doušky. Byl dobrý hudebník, ale o jeho poezii jsem se dověděl až po jeho tragické smrti otravou svítiplynem.“

Jsou i další autoři nebo díla, kteří jsou tak vyčerpávající jako Orten?
„Ano, třeba Jan Zahradníček a jeho sedmidílná poema Znamení moci z roku 1950. I ona je pro mě extrémní hodinou absolutního soustředění. Nesmí být narušeno ničím. Nemůžu se ani napít vody – vykolejí mě to, organismus najednou reaguje jinak, jako kdyby byl ovládán ještě něčím odjinud. Musím ho ovládat sám. Loni jsem měl představení v Číhošti, kde se udál v roce 1949 onen slavný zázrak otáčení kříže na oltáři. Básník Jan Zahradníček byl poté ve vykonstruovaném procesu jako významný představitel katolické poezie odsouzen na 13 let! Odseděl si devět, a jen jednou ho na pár dnů pustili – na pohřeb, když mu zemřely dvě jeho dcery na otravu hub.“

Krutý „opušťák“…
„Bezpochyby! Nejvýznamnější čeští básníci, Jaroslav Seifert a další, poslali tenkrát naléhavou prosbu tehdejšímu prezidentu Zápotockému, aby udělil Zahradníčkovi milost. Neudělil. Domů se básník dostal až po amnestii v roce 1960 – a za několik měsíců poté zemřel. Stačil už jen zredigovat a upravit to, co měl rozepsané a někde uschované. Zahradníček psal Znamení moci s vědomím, že když se báseň dostane do nepovolaných rukou, bude za to pykat. A ona se dostala.. V té básni je čihošťský zázrak zmíněn. Poslechněte si kousek:

Ale co na tom
Bůh ustavičně porážen vítězí
Člověk ustavičně vítězící nakonec poražen
a ti, kteří na kříž přibíjeli, jsou na kříž přibiti —
Co na tom, když pan Nikdo svýma temnýma bezejmennýma rukama
sám beze jména už sahá
po koruně vítězství
Jen Kříž se pohne, Kříž Číhošťský
a jen pár lidí to zahlédne
zatímco Michael Archanděl
čeká rozpřažen a jeho meč vlasatice
nerozčísne ovzduší světa
Nikdy se nedočkáte, že by Bůh nestál v slově
a nějakým zvláštním a neslýchaným zásahem do hry
dřív než se skončí
o vlásek zkrátil svobodu člověkovu
Vaše myšlenky nejsou jeho myšlenky
Nesníží se k násilí a jeho pohled upřený z lidské blízkosti
na každého z nás
nezavře se ani neunaví v té trpělivosti plné slitování
jako by se nebylo stalo nic zvláštního
před chvílí ani tenkráte
pod stromy Ráje.

A tohle jsem říkal před tím oltářem, kde se to stalo. Neuvěřitelný zážitek.. V kostele se obecně básně neříkají bez problémů. Je tam jiné ovzduší, celé to sakrální prostředí vám do lyriky vlíná i z jiné strany, takže člověk má obavy z toho, aby se z přednášené básně nestalo patetické kázání.“

Hrabě, Kainar, Hlaváček, Orten, Zahradníček, docela protichůdné polohy, nepletu se?
„Kainar je obecně vzato svojí zvláštní jazykovou příchutí a skrytým i otevřeným humorem a satirou básníkem do nepohody. Zato Zahradníček…! Jeho verše sálají sdělnou podobou křesťanské víry, naděje a lásky, zprvu víc metaforicky, posléze naplno. Je to jako slovní radiace, jak ze mě ta báseň vystupuje a trvá od počátku po poslední verš.“

Když „hrajete“ nějakou báseň už po desáté, padesáté, umožňuje vám to nějakou improvizaci?
„Textově v žádném případě. Ale technickou stránku přednesu, samotný můj vnější projev ovlivňuje jak místo, tak lidé v něm se nacházející, diváci či posluchači. Spojení s nimi často navnadí jen letmé nebo lehce ilustrující gesto, změna rytmu, intonace. Nesmím se samozřejmě nikdy nějak okázale dojmout, to by byl potom kýč. Svůj mimoslovní transformovaný projev musím mít při přednesu za všech okolností pod kontrolou.“

Zmiňoval jste specifiku kostela. Jsou místa, kde už dopředu víte, jak k interpretaci přistoupíte?
„Ano, například na literárním festivalu Hořovice Václava Hraběte - tam je Hrabě, student tamního gymnázia, které dnes nese jeho jméno, logicky ve zcela jiné pozici než když ho říkám třeba na gymnáziu v Českých Budějovicích nebo v nějakém literárním klubu. Ale tento akcent musí do člověka nejprve vstoupit, aby pak mohl vyvěrat zevnitř. To hlasovým nebo pohybovým způsobem nelze jenom ilustrovat. Musí to být přirozený jev, který vás celého prostoupí. “

Když je v textu například „otevřel jsem láhev vína“, tak uděláte odpovídající pohyby rukou?
„To jistě mohu, ale jen v náznaku, metaforicky, jinak to je polopatismus. Herecké gestické i hlasově tonální vybavení interpret poezie uplatňuje, pokud uzná za vhodné, nicméně verše jako „vzorný předpisový krok“ vás sice nutí nasadit nějakýt pohyb (naznačuje vojenskou chůzi), ale můžete to udělat ve stylizované pozici i takhle: vZOrný pŘEDpisový kROk („po vojensku“ zdůrazňuje slabiky a jen naznačuje ostrý pohyb rukou). Tento fyzický projev se neustále vyvíjí a mění s prostředím a zkušenostmi s vnímání publika. Základní jeho vlastností je bezprostřednost – interpretuji báseň jako by právě vznikala, in statu nascendi, ve stavu zrodu, který ovšem musí být vždy uvěřitelný.“

To je jasné, ale jak má potom interpret uvěřitelně předvést milostnou poezii, když už sám nepatří k nejmladším?
„Ano, to je velký problém, který přijde s věkem... Stařec nemůže bez jisté korekce říkat texty, které patří do úst sedmnáctiletým. Znějí pak v jeho podání divně. Musí přiznat svůj věk v akcentu jistého sdílení. Jako by chtěl říci: takto jsem to cítil já, když mi bylo sedmnáct.“

A není to jen důsledek klišé, že starý člověk už nemůže být zamilovaný?
„O to nejde. Jistě může být. Ale já nesmím předstírat, že to prožívám tak mladistvě, jak je to třeba v textu napsané. Musím to říkat s odstupem oněch let a s jistou životní zkušeností. Posluchač to musí vycítit. Asi nejpřesnější charakteristika tohoto stavu je situační přirovnání, že předáváte verše jako štafetu těm, kdož mají chuť ji přijmout a nésti dál – i k tomuto poznání člověk musí časem dojít. Třeba u Hraběte je to pro mě mnohem složitější než u Máchy. Mácha je pro většinu součást dějin a výuky literatury, šerý dávnověk. Tady se ony šediny interpreta do jisté míry už předpokládají. U Hraběte však nesmím předstírat, že jsem mladý kluk, který to právě napsal. Ostatně i výzor člověka hraje obrovskou roli. Já si nemůžu dovolit přijít před diváky navlečen do nějakých módních výstřelků, nikdo by mi to nevěřil. Musím si tohle všecko vždycky uvědomit ještě dřív, než vyjdu na pódium - v jaké situaci, kde a ke komu ta slova říkám.“

Interpretujete jen českou poezii?
„Ne. Třeba s violoncellistou Jiřím Hoškem, synem skvostné výtvarnice paní Helgy Weissové-Hoškové, která - jak vím - bydlí tady na Praze 8 a jíž proslavily po celém světě její dětské kresby z Terezína, kde prožila několik let za války. S ním a ještě dvěma hudebníky jezdíme už skoro 30 let s pořadem Galantní doteky. Já přednáším francouzskou lidovou poezii známou z překladu jako Zpěvy sladké Francie, Hoškovo trio poezii doprovází skladbami francouzského klasika J. Ph. Rammeaua, jezdíme po celé republice jako hosté kulturních institucí nebo Klubů přátel hudby. Je to vždycky pro nás takový malý svátek a těšíme se na další štace. Naposled jsme hráli v Litovli na Moravě…

Znám je oba, s paní Helgou jsem dělal pro Osmičku vloni v létě rozhovor u příležitosti udělení čestného občanství Prahy 8…
„Opravdu je čestnou občankou Prahy 8? Jiří je zase čestným občanem Prahy 3, uvedl tam do života po revoluci festival Žižkovský hudební podzim, podnes fungující! A já jsem čestný občan Litvínova! Tam, kde Zpěvy sladké Francie v roce 1962 měly premiéru! Jsou vlastně takovým evergreenem mého života, jimi začíná moje litvínovská dramaturgie v Docela malém divadle. Nechcete si jednu l baladu poslechnout?

Naše stará Mathurina,
ta uměla víno pít.
Napila se tolik vína,
že k ní musel doktor jít.
Povídá jí: „Moje milá,
nepij, chceš-li zdráva být.“
„Odjakživa jsem ho pila,
až do smrti budu pít.
Do sklepa mě pochovejte,
až já tady nebudu,
nohama mě ke zdi dejte,
hlavou k pípě od sudu.
A na hrobě nechci jiná,
nežli tato slova mít:
Tady leží Mathurina,
co uměla víno pít.“

(Neudržím se a obdivně zatleskám, jemu zahrají jiskřičky v očích a jako na divadle se ukloní. Věčná škoda, že psaný text neumí zprostředkovat Kováříkův neopakovatelný přednes, charakteristickou barvu hlasu a intonaci – a mimiku.) Musím říct, že i sledovat vás je zážitek, jak se měníte pokaždé, když začnete – jen pro mě, během našeho rozhovoru – interpretovat ukázky. Nechtěl jste být někdy herec?
„Herec…? V Litvínově jsem zpočátku hrál v amatérském divadle Jitřenka, dělali jsme třeba Sluhu dvou pánů, ovšem v tradiční režii, můj šálek kávy, jak se říká, to nebyl, toužil jsem po modernějším divadelním projevu. Jako mladík jsem psal básně, ale když jsem zjistil, že umím lépe recitovat než psát, věděl jsem, co chci dělat. A opravdu celý život prezentuji poezii jako divadlo jednoho herce. To je moje specializace. Bylo nás víc takových, třeba nedávno zemřelý Radim Vašinka, můj vrstevník. A co bylo herců-recitátorů! Radovan Lukavský příkladně – napůl hrál, napůl recitoval. Obojí s velkým vnitřním nasazením. Jeho „Antičtí řečníci“, to byla opravdu hostina slov!“

Už jsme zmínili Karla Kryla, Portu, folkaře, nebo že básníci jako Josef Kainar nebo Václav Hrabě měli blízko k hudbě. Jsou písňové texty básněmi?
„Jak které. Když amputujete z písničky hudební složku, často toho v té slovní už nic nového, co by vás mohlo zaujmout, nezbyde. Ideálně by to mělo být v rovnováze. Chytlavá hudba versus objevný text! Je ošidné dělit autory na víc básníky nebo víc skladatele. Takový Kainar hudbu sám skládal, byl to muzikant s duší básníka, nebo básník s duší muzikanta? Řada jeho básní jsou jakási předpolí hudební inspirace, vydal v polovině 60. let dokonce celou sbírku Moje blues nasměrovanou k hudbě už i tímto názvem. A je tu celá doména folkových písničkářů-básníků - Karel Kryl, Jarek Nohavica či Vladimír Merta, jsou rovněž výsostnými básníky. Nemusíme zacházet tak daleko do historie, mezi ženami dnes aspoň pro mne v tomhle směru vyniká čitelnou rovnováhou slov a hudby Radůza, před ní reprezentovala tento žánr bohužel už nežijící Zuzana Navarová. Vladimír Mišík zhudebnil Kainarovo Obeliskové blues a řadu dalších Kainarových básní, nejznámější je po celá desetiletí známý a hraný evergreen Stříhali dohola malého chlapečka. U Obelisku využil Kainarovy básně až její od poloviny, začátek by mu tehdy nejspíš cenzurou neprošel, ale možná také, že se mu zdál pocitovým laděním příliš odlišný, to nevím. Jedno je ale jisté: Vladimír Mišík svým hudebním pojetím skutečně vystavěl v téhle písni Kainarovi - i sobě! - svůj vlastní a zasloužený Obelisk. Letos oslaví sedmdesátiny. Ale ještě k tomu nezhudebněnému začátku Obeliskového blues, tady je :

Proč je to nevím
Ale je to fakt:
Jak se tak zvětšují úřední formuláře
Náhrobní kameny jsou
čím dál mrňavější

Jakoby pod nima už nedřímali lidé
po lidském žití
po tý hrozný túře
Ale pudlíci
o kterých Co se ví
Kdo je kdy vyváděl počůrat ulici

Na takovej v centimetrech
předepsaném kámen
nevejde se nic
Jen Kdy a Kdo a žádný Proč a Nač
A ani jako bleška malý
Ámen

No ale řekni brambůrko
Co my tu prožíváme
Těch nocí s Habakukem Odbíjení
Slávy
Kolikátý už zlevnění krve
Výprodej cti
A ryby na palmách
Dnes večer striptýz Luny
Svědění v zemských krách
Čas hlásí inventuru
Návrat vylisovaných do občanskýho
toho
Trnutí v prstech
Síla extází
- lahvují sklepy Praha Vinohrady –
A hlavně Pamatuješ?

Podvečer lásky přes plot na plovárně
Zamknuté na klíč na věky
Když na říjnovém nebi
mračna jak hasnoucí chryzantémy
V šatnách vítr hledal zoufale své číslo
Ve vypuštěném bazénu jsme
Přistáli

O chvilku později
-A přece ne ještě pozdě-
Přistál tam malinký Marťánek
Na babím létu

Když si to tak čtete
Snad už je vám jasné
Takové životy Takové risk a pysk
To potřebuje víc
než kámen placáček
To potřebuje říkám obelisk:

Milovali se
Jen když se měli rádi…atd atd

Dál už to umí díky Mišíkovi celý národ.“

Poezie dnes není zrovna mediálně preferovaný žánr, nemizí zároveň i její interpreti?
„Postavení poezie v dnešním mediálním světě je téma na velice dlouhé povídání. Byla vytlačena dost razantně z televize a na rozhlasových vlnách není právě vyhledávaným ani provozovaným žánrem. A její interpreti? Tradice je tu silná. Naše generace navazovala na to, co například za války žánrově propracovaly herečky Božena Půlpánová nebo Ludmila Pelikánová - excelentně recitovaly klasický repertoár, Máchův Máj, Nerudu, Březinu, Bezruče, Wolkra… Jezdily s tímto repertoárem do měst i na vesnice a leccos tím i riskovaly; vím, že se v intermezzu Máje nesmělo v oné době říkat „Vůdce zhynul“, ale „Pán náš zhynul“, tak daleko zasahovala protektorátní cenzura do české klasiky. Julie Charvátová uváděla Hrubínovu poezii, po skončení války i jeho Jobovu noc, pro mne tenkrát velký zážitek! Všechny ty herečky měly v sobě zvláštní interpretační noblesu, připomínaly spíš operní pěvkyně… Pochopitelně, že tu svou roli hrál i patos oné válečné doby, kdy přednášet českou poezii na takových štacích bylo svým způsobem odvahou i hrdinstvím. I dnes lze objevit skvělé herečky- interpretky poezie, jmenuji aspoň jednu za všechny, tu opravdu nemohu vynechat: Bára Hrzánová a její scénicky pojatý Máj, kde jedno intermezzo dokonce i lehce rapuje - a vůbec to není nic, co by Máchův text nějak znehodnotilo! V tom ovšem máme tradici, o které se moc nemluví a bohužel málokdo si dnes tohle může poslechnout a ověřit z nahrávek. Jde totiž o dřevní dobu gramofonové kultury. A byla to tenkrát opravdu záležitost evropského formátu: E. F. Burian ještě před tím, než se stal stoprocentním divadelníkem, měl už ve dvacátých letech minulého století svůj Voiceband, což byl soubor provozující koncertně zdžezovanou poezii. Na svou dobu přímo revoluční pojetí textu básně jako zvukové partitury! Procestoval s ním takřka celou Evropu! A s podobným rytmickým podtextem inscenoval v roce 1936 i Máj.

Takže interpreti poezie nemizí?
„Zda interpreti poezie nemizí…? Každoročně se sjíždějí na festival Wolkrův Prostějov, soutěž a přehlídku českého amatérského sólového i kolektivního přednesu ti, kteří se i přes mediální nepřízeň nevzdali prezentace poezie jako své duchovní seberealizace. Přednes tedy žije, jenom my stárneme, ale snad i s vědomím, že někdo bude v našich stopách pokračovat. A právě proto jsem rád, že i já mám dnes při sobě jako partnera na jevišti Radka Bláhu. Objevil jsem ho, když mu bylo kolem dvaceti, znal už tenkrát skoro nazpaměť Horečku, prózu Václava Hraběte a řadu povídek Alexandry Berkové z mého repertoáru. Přizval jsem ho jako spoluhráče do rozhlasového Zeleného peří, vydrželo nám to 18 let! Jezdíme už léta spolu i na většinu mých představení, zasvětil jsem ho do všeho, co je nutno vědět při přednesu, jeho repertoár obsáhl dnes už více než dvouhodinové pamětní penzum, klidně z toho může sestavit celovečerní pořad! Takže jsem rád, že jsem mohl všechno to, čím žiju, aspoň takto symbolicky předat.“

Děkuji za rozhovor.
Vladimír Slabý

Rozhovor byl ve zkrácené podobě uveřejněn v měsíčníku Osmička 02/2017 (PDF, 8,2 MB).


Dostávejte aktuality na váš e-mail.
Každý den zasíláme všechny novinky z webu v jedné přehledné zprávě.

Rozhovor: Mirek Kovářík, legendární interpret poezie: Verše musíte říkat tak, že vám posluchači visí na rtech Rozhovor: Mirek Kovářík, legendární interpret poezie: Verše musíte říkat tak, že vám posluchači visí na rtech Rozhovor: Mirek Kovářík, legendární interpret poezie: Verše musíte říkat tak, že vám posluchači visí na rtech Rozhovor: Mirek Kovářík, legendární interpret poezie: Verše musíte říkat tak, že vám posluchači visí na rtech Rozhovor: Mirek Kovářík, legendární interpret poezie: Verše musíte říkat tak, že vám posluchači visí na rtech Rozhovor: Mirek Kovářík, legendární interpret poezie: Verše musíte říkat tak, že vám posluchači visí na rtech
Zveřejněno: 23.01.2017
Vytisknout