Rozhovor: Josef Vojta, Sportovní legenda Prahy 8

Říkalo se mu dělník fotbalového hřiště. Uměl všechno: útočit, bránit, přihrávat, střílet, hru zrychlovat, zpomalovat i dramatizovat. V anketě časopisu Kopaná byl označen za nejtvrdšího hráče ligy. Má stříbro z OH 1964, bronz z ME 1960, dva domácí tituly, dvě čtvrtfinále v Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce dnešní Ligy mistrů). To je stručná bilance libeňáka Josefa Vojty (*1935), který nyní do své síně slávy přidal i čestný titul Sportovní legenda Prahy 8.

Gratuluji, jak se cítíte coby Sportovní legenda Prahy 8?
Úžasně. Vůbec jsem nevěděl, že takovou anketu děláte. A nejvíc mě překvapilo a potěšilo, že mě za legendu zvolili samotní sportovní fanoušci. Právě proto si toho titulu cením velmi vysoko. Kolik z nich si mě tak může pamatovat ze hřiště?

Jaký byl váš vztah k fanouškům?
Výborný. Většina z nich byli tenkrát študáci. Na Spartě vždycky skvěle fandili, zároveň se ale chovali z dnešního pohledu velice decentně. Mezi hráči a fanoušky byl soulad. Když jsem ještě hrál, nikdo se nechoval tak, jak se někteří fandové chovají dnes. Co už Sparta, a nejen ona, musela zaplatit za některé incidenty je fakt hrozný. A hrát zápasy před uzavřeným stadionem bez diváků je obrovská škoda hlavně pro ty věrné a slušné fanoušky.

Právě titul Sportovní legenda Prahy 8 svědčí o tom, že jste se do paměti fanoušků zapsal vskutku nesmazatelně. Co se naopak vám nejvíce vrylo do paměti?
Těch báječných vzpomínek je ohromná spousta. Mezi ty nejkrásnější bezesporu patří olympiáda v Tokiu. Stříbrná medaile, to byl opravdu úspěch. Ve skupině jsme porazili i Brazilce a v semifinále Němce! Až ve finále nás zastavili tehdy skvělí Maďaři, se kterými jsme prohráli 1:2.

A co se vám vybaví, když se řekne Pohár národů v roce 1960, tedy první mistrovství Evropy?
Taky skvělá věc - první velká reprezentační akce a hned třetí místo! V týmu jsem se setkal třeba s Vlastou Bubníkem, mimořádně talentovaným obojživelníkem, který se prosadil nejen ve fotbale, ale i v hokeji. V zápase o bronz s Francií, který jsme vyhráli 2:0, dokonce dal první branku!

Mezi těmito úspěchy bylo ještě mistrovství světa 1962 v Chile, na kterém Československo získalo stříbro…
Tam jsem se nepodíval, ale osud mi to vynahradil olympiádou. Počátkem 60. let byla v nároďáku obrovská konkurence. Masopust, Pluskal, Novák, samé světové hvězdy. Proti nim jsem byl pořád ještě ucho – vždyť do repre jsem se podíval teprve dva roky předtím!

Jaké byly začátky vaší kariéry?
Narodil jsem se v Plzni, jako malý kluk jsem se chodil na Viktorku a moc jsem obdivoval útočníka Vladimíra Bínu. Když mi bylo 10 let, přestěhovali jsme se do Ústí nad Labem a právě tam jsem začal s fotbalem. Za Armaturku jsem hrál dorosteneckou ligu. Vojnu jsem začal v ČH Bratislava a po roce přešel do RH Brno. Vykopali jsme dokonce ligu! Pak jsem se vrátil do Ústí, které naopak ligu neudrželo, a já dostal nabídku na přestup do Sparty. Taková nabídka se ani dnes neodmítá.

To jste dojížděl na tréninky z Ústí do Prahy?
Kdepak. Sparta mi dala v Libni dvoupokojový byt, do kterého jsme se s manželkou v prosinci 1959 nastěhovali. Byli jsme dva roky svoji a byli jsme šťastní. Bydlíme tu dodnes a vidíte, za chvíli to bude už 60 let, co jsme spokojení Libeňáci!

Kam jste chodili jako mladí manželé na procházky?
Po pravdě řečeno nikam. Měli jsme na sebe moc málo času. Manželce musím poděkovat, že se starala o rodinu, měli jsme postupně dvě děti, a že to se mnou vydržela až dodnes. Pro mě existoval jen fotbal, před každým zápasem jsme měli jednodenní soustředění, s reprezentací jsme měli soustředění až třítýdenní. Nestěžuji si, byla jiná doba…

Z Libně jste jezdil na Letnou, na Spartu.
Do Sparty jsem spolu s Andrejem Kvašňákem přišel v zimě 1959, kdy byla Sparta se 7 body poslední. Náš první zápas v Hradci jsme sice prohráli, ale pak přišla úspěšná šňůra a nakonec jsme to dotáhli na 5. místo.

Lize tehdy vládla pražská Dukla, a Sparta se potácela u dna...
Je to tak, i další rok jsme se zachraňovali - v rozhodujícím zápase baráže na neutrální půdě v Brně jsme porazili 2:0 Žilinu. Nechtěl jsem do Prahy letět letadlem, tak mě vzali kamarádi autem. Ta cesta z Brna byla nezapomenutelná. To byla jenom Sparta, nic jinýho.

Pak přišel trenér Ježek a s ním v roce 1965 i titul.
Po deseti letech čekání! A za dva roky další! Jen v roce 1966 jsme o titul přišli nějakou levárnou. Na konci ligy jsme hráli s Lokomotivou Košice, a rozhodčí nám dvě minuty před koncem neuznal regulérní vyrovnávací gól na 2:2. Nakonec jsme prohráli 1:3, a byli bez titulu. Hlavě že se Lokomotiva zachránila. Lumpárny byly, jsou a budou...

Proč jste po tom zápase v Brně jel do Prahy autem?
Bojím se lítat. Když třeba několik hodin kroužíte nad Chicagem, a pak to pilot na risk pustí dolů… Nebo když čekáte, že přistanete v Praze, a kvůli počasí se ocitnete v Bratislavě…

Jak jste tedy zvládnul let na olympiádu do Tokia?
Měl jsem povolenou štamprličku na přebití strachu… Sparta na zápasy do Prešova nebo do Košic létala, ale já jsem jezdil o den dřív vlakem. Moje nechuť lítat stála nakonec i za mým odchodem ze Sparty, která létala čím dál častěji. Nechtěl jsem mít žádné výjimky, a tak jsem ve 33 letech přestoupil do Chomutova.

A pak přišla v roce 1970 nabídka snů hrát za libeňský Meteor?
(smích) To bylo něco! Nikam jsem nemusel lítat a hrál jsem na hřišti, které mám doslova přes ulici. Bylo mi pětatřicet, měl jsem své odkopáno, takže mi to vyhovovalo. Hráli jsme tehdy, tuším, pod trenérem Mizerou třetí ligu.

Po skončení kariéry jste hrál přes třicet let za starou gardu Sparty. Jak jste na tom se sportováním dnes?
Dobře! (smích) Každé ráno si dojdu do nedalekého kiosku pro noviny. A v sobotu, kdy mají zavřeno, dojdu až na Palmovku.

Jenom? Nevěřím, na tak málo se pohybujete velice dobře.
Musím to zaklepat, žádné větší problémy s nohama nemám. Každý rok koncem dubna odjíždíme na chatu do Nespek, vracíme se vždy 28. října. S chlapama jsme si tam udělali nohejbalové hřiště a jakmile je možnost, hrajeme. A pak jsem vášnivý houbař, někdy chodím do lesa i dvakrát denně. Mám několik tajných mist, kde vždycky rostou…
 
A na Spartu nebo na Meteor chodíte?
Na Spartu mám dokonce permanentku, vstup do VIP, musím říct, že se Sparta o nás veterány stará dobře a toho si opravdu vážím.

Nedá mi to, abych se nezeptal na váš názor na současnou Spartu…
Ten Ital (trenér Stramaccioni, poz.red.) byl jednoznačně krok hodně vedle. Bylo mi moc smutno, když jsem viděl, jak kluci vůbec nevěděli, co mají hrát. Nesmírně obdivuji Křetínského, že do Sparty strká po milionech svoje vlastní peníze, a věřím, že konečně přijdou i úspěchy.

Co vy a trenéřina?
To ne, jen jsem byl úplně na konci kariéry hrající trenér v Mělníku a pak v Nespekách, chvíli jsem ještě vypomáhal Jendovi Bergerovi v Brandýse nad Labem, jinak nic.

Čím jste se po konci kariéry živil?
Byl jsem autojeřábník. Velký dík patří mému kamarádovi Mirkovi Bíbovi, že si troufnul mě zaměstnat. Později jsem si dokonce pořídil vlastní autojeřáb. Jsem ale vyučený dřevomodelář, ovládal jsem frézu, soustruh, hoblovku... Práce se dřevem mě bavila, ale fotbal dostal brzy přednost. Na chatě jsem si pár věci ze dřeva udělal, jinak je to jak říká manželka – mám dvě pravé nohy a dvě levé ruce (smích).

Hrál jste proti největším světovým hvězdám, na koho nejvíc vzpomínáte?
Zážitek byl hlídat Beneho ve finále olympiády. Ten se v Tokiu potkal se super formou, stal se nejlepším střelcem rurnaje. To byl frmol! Stejně nám dal gól. A druhý jsme si dali mou vinou sami, nastřelil jsem smolně brankáře Frantu Schmuckera… Ale největší dojem na mě udělal jednoznačně Pelé. To byl můj idol. Byl vynikající nejen jako hráč, ale i jako člověk. Potkali jsme se nejen na hřišti, ale i v hotelu, a on mi podržel dveře a dal přednost. Drobnost, řeknete, ale myslím, že charakteristická. Žádné hvězdné manýry. Na hřišti byl génius, přitom slušňák, který dokázal ocenit druhého. Pepík Masopust často vzpomínal, jak proti sobě hráli ve finále MS v Chile, kde se Pelé zkraje zápasu zranil, střídat se tehdy nesmělo, a jak to bylo oboustranně gentlemanské.

Byl jste pověstný svou tvrdostí – časopis Kopaná vás dokonce vyhlásil nejtvrdším hráčem ligy.
Tvrdý jsem byl, to je pravda, ale nikdy jsem nehrál zákeřně. V lize byli větší brusiči než já – třeba kladenští Rys a Linhart. Když jsem fauloval, tak vždycky zepředu, nikdy zezadu. Do zákroku jsem na férovku nesl i své vlastní riziko.

Předal jste někomu fotbalové geny?
Synovi šel odmalička hokej. Také se skvěle učil. Dlouho mě přemlouval, abych ho přihlásil na fotbal do Sparty. Nakonec jsem povolil, hrál dorosteneckou ligu, ale byl spíš hračička. Chyběla mu trošku zdravé ctižádosti a rvavost. Dcera nám bohužel před rokem zemřela. Ale mám ještě tři vnoučata a tři prvnoučata, a hlavně u nich se teprve uvidí.

Ukazujete jim své medaile?
Když přijedou na chatu, můžou se podívat. Mám tam něco jako soukromou síň slávy. Brácha František mi po celou mou kariéru dělal výstřižkovou službu, díky němu mám skvělý archív. Ale ty nejcennější věci, jako byla stříbrná medaile z olympiády v Tokiu, už nemám.

Jak to?
Měl jsem je doma ve sklepě v takovém starém dřevěném kufru. Nechtěl jsem je mít na chatě, co kdyby nás vykradli. A vidíte – z chaty se nikdy nic neztratilo. Zato náš sklep v Libni navštívila v roce 2002 velká voda a všechno si odnesla.

Tak to je opravdu smůla a smutné… Je něco, co bysta naopak chtěl, aby ze vzpomínek zmizelo?
Ani ne. Minulost stejně nezměním. Spíš aby se víckrát neopakovaly. Už jsme mluvili o zápase s Lokomotivou Košice. Podobně trpké vzpomínky mám na odvetu čtvrtfinále PMEZ s Partizanem Bělehrad. Doma jsme vyhráli 4:1, byli jsme krůček od vysněného semifinále. Jenže v odvetě jsme rupli 0:5. Byli jsme jak po flámu, chyběla vůle, chuť do hry, prostě hrůza. Proč, nechápu dodnes.

Mluvili jsme o protihráčích, a co spoluhráči? Na kterého vzpomínáte nejraději?
Snažil jsem se vycházet dobře s každým. Pokud mám ale říct jediné jméno, tak to je Jirka Tichý, který přišel do Sparty o chvíli později než já. Byl opravdu vzorem pravého sportovce. Oproti němu jsem byl já lajdák.

Jaká bylo vaše fotbalové krédo?
Vyznával jsem vždy tvrdou, ale férovou hru. A uznával jsem a respektoval soupeře. Na hřišti jsem neznal bratra, ale po zápase jsme všichni kamarádi, a tak by to mělo být.

Vladimír Slabý

Vizitka:
Josef Vojta (* 19. dubna1935, Plzeň) je bývalý fotbalista, československý reprezentant. Tvrdý univerzál, dovedl hrát na všech postech od útoku až po obranu.
Úspěchy: Bronz z ME 1960, stříbro z OH 1964 v Tokiu. Reprezentace: 13 zápasů, 3 branky. Se Spartou Praha titul v letech 1965 a 1967, 2x čtvrtfinále PMEZ, Čs. pohár 1964, Středoevropský pohár 1964. Celkem za Spartu 351 zápasů, 77 gólů. Člen sparťanské Dvorany slávy (2010). Sportovní legenda Prahy 8 (2017).
Kluby: ZSJ Armaturka Ústí nad Labem, ČH Bratislava, RH Brno, Spartak Ústí nad Labem, Sparta Praha, FK Chomutov, Meteor Praha VIII, Mělník, Nespeky.





Dostávejte aktuality na váš e-mail.
Každý den zasíláme všechny novinky z webu v jedné přehledné zprávě.