Rozhovor se spisovatelem Petrem Štrompflem

 Petr Štrompf spisovatel 01V noci před setkáním s Petrem Štrompfem, spisovatelem, publicistou, investigativním novinářem, ale i bubeníkem a textařem v jedné osobě, se nad Českem roztrhla bílá peřina. Těžký mokrý sníh ztížil ptactvu dostupnost potravy. Petr Štrompf uviděl před Libeňským zámkem na stromě krmítko, a hned sypal ptáčkům zob.
 
„Já mám přírodu, potažmo ptáčky moc rád, měl jsem doma poštolky, káně, sovu, dokonce i divokou kachnu. Našel jsem ji zmrzlou na Vltavě, vzal jsem ji domů. Zavřel jsem ji zahřát na záchod, ale ženě jsem nestihl nic říct… A málokterá manželka zažije, že na ní doma vylítne divoká kachna… Já obecně dělám často nekonformní věci, nikdy nesedím v koutě a i proto tvrdím, že moje žena je olympská bohyně, když to se mnou vydržela 40 let.“

Začněme „netradičně“ – kde jste vyrůstal?

„Na netradiční otázku netradiční odpověď. Narodil jsem se a vyrůstal v severočeském Žatci, ale už přes třicet let bydlím na Praze 8. A beru to jako svou velkou výhru. Čtyři kroky to mám do Tróje, dva do Kobylis, a když beru za kliku, jsem v Libni.“

Jak se rodák ze Žatce dostane do Libně?

„Musel jsem se na to čtyřikrát narodit.“

Prosím?

„Ano, nejprve jako každý, ale po docela rizikovém těhotenství. Mámě bylo 44, když mě nosila pod srdíčkem, a doktor ji varoval, že dítě může být různě postižené. Máma prohlásila, že když už má osm dětí, vychová i deváté, ať bude jakékoliv. Takže zpočátku jsem vyrůstal v počtu šesti sester a dvou bratrů. Nyní mám už, bohužel, o dva sourozence méně. Já zatím žiju a míru mého postižení ať posuzují jiní.“

Je výhodné mít tolik sourozenců?
 
„Jak se to vezme, na výchově toho nejmladšího se podílejí tak maximálně dva. Mě měly na starost dvě sestry, a dodnes jsem pro ně ten mrňavý, kterému je třeba před jídlem zkontrolovat umyté ruce. A kdybychom šli kolem hračkářství, tak by mi snad i chtěly koupit třeba autíčko.“

Jak to bylo s druhým narozením?

„V Žatci jsme bydleli naproti kasárnám Kapitána Jasioka. Bylo mi šest, tehdy v květnu bylo vedro, ulicí jel kropicí vůz a jako kluci jsme za ním běželi a osvěžovali se. Mě padlo něco do očí, chtěl jsem si je protřít, a vstoupil jsem doprostřed vozovky zrovna ve chvíli, kdy v protisměru jel vojenský náklaďák. Táta na to koukal z okna a málem zešílel, řidič se prý chtěl na místě zastřelit, jak byl nešťastný. Ale měl jsem neuvěřitelnou kliku - spadl jsem mezi kola. V září jsem nastoupil jako všichni do první třídy.“

A třetí narození?

„Přesně 3. září 1981, bylo mi osmadvacet a pracoval jsem v hlubinném dole Pluto II. Dole byl důlní zápar, tedy klimatická vlhkost, a při jeho odstraňování se koplo do kapsy plné metanu. Výbuch zabil 65 chlapů. Já byl jedním z pěti, kteří to na tom daném místě přežili – těsně předtím jsem totiž zašel do boční chodby. Podtlak způsobený výbuchem mi zhmoždil plicní lalok a způsobil ještě některá jiná lehčí zranění. Držel se státní smutek, ale jinak se o neštěstí v médiích psát nesmělo, i polistopadové šetření nic nepřineslo, zůstalo to u ledu. Tak jsem o tom napsal novelu Bestie.“

Čtvrté narození už Vás spojilo s Prahou 8?

„Krátce po propuštění z nemocnice jsem dal z pracovního poměru výpověď. A pak byla opět menší mela - držel jsem ten papír v ruce a hlavu jsem měl plnou nadšení, že už budu vidět pořád nebe a že se budu stěhovat do Prahy. Přecházel jsem v Mostě ulici a řidička tramvaje nějak nerespektovala, že má červenou. Skončil jsem opět v nemocnici, kromě jiného mi z hlavy vyndavali sklo z blinkru… Byl jsem frajer, po pár dnech mě na revers propustili. Usídlil jsem se v Libni a další narození už mě nepotkalo.“

Vaši andělé strážní se teda zapotili, než vás dotlačili na Prahy 8…

„Jo, u andělů už mám vybráno. Nebe prý nikdy pátou šanci nedává.  Jsem ateista, ale některé věci se prostě dějí.“

 Petr Štrompf spisovatel 02Jak jste se dostal k psaní knížek?

„Rodiče mi zemřeli, když mi bylo 21. Nejdřív táta, rok po něm máma. Co jsem v té době byl? Dospělé dítě, a začal jsem žít na plné pecky. Byl jsem nabubřelý idiot, který chtěl mít své jméno v novinách, aby zapůsobil na holky. Pořád jsem posílal své výplody do Mladého světa Rudolfu Křesťanovi, to byl takový můj vzor, a on mi neustále odepisoval, ať tu energii věnuji jinému žánru, než fejetonu. Ale nakonec mi něco otiskli… A po třetím honoráři mě najednou přestalo zajímat, jestli holky oslní moje jméno v novinách.“

Rudolf Křesťan byl vyhlášený fejetonista, ale vy jste se vyprofiloval zcela jinak.

„Publikoval jsem v severočeských periodicích povídky, po přestěhování do Prahy jsem od roku 1990 pracoval v dnes již zaniklém deníku Expres. Nyní jsem na volné noze a působím především jako investigativní žurnalista.  A ze všeho, co jsem zažil, čerpám náměty pro své knížky. “

Máte na kontě šest knih, nyní vám vychází sedmá – Kulku neuslyšíš, což je příběh studenta práv, který je ve vězení a bojuje o to, jak si zachovat lidství a mravnost. Knížky jsou tematicky velmi odlišné – o své prvotině Bestie jste se již zmínil, pak máte na kontě knihu rozhovorů z uměleckého prostředí, humoristický autobiografický román z novinářského prostředí, detektivní román, příběh z pražského podsvětí …

„Já jsem opravdu klikař, hodně v mém životě hraje roli náhoda. Ale ta přece přeje připraveným. Bubnoval jsem jak středoškolský student v severočeské kapele Nothing, pro žateckou kapelu Gradace jsem psal písňové texty. Přestěhoval jsem se do Prahy, a v roce 1987 mi najednou z Kavčích hor volá můj dávný známý, že potřebují rychle upravit text pro jednu písničku. Přišel jsem do televizního studia, tam u klavíru stála taková hubená holka, a já si říkal – co je to za cikánku? Byla to Lucie Bílá se slzama na krajíčku. Že jí to nějak nejde zpívat. A že za půl hodiny to má být natočené. Z frajeřiny jsem řekl – napíšu text úplně nový a ještě si stihnem vykouřit čtyři cigára. A dokázal jsem to.  Písnička se jmenovala To se ví, vysílala se v pořadu Jana Bonaventury Sejdeme se na výsluní, kde Ladislav Štajdl uváděl začínající interprety.“

To byl odrazový můstek do světa umění?


„Ano, trochu jsem se zaběhl, následovala spolupráce s Daliborem Jandou, Petrou Černockou, Marcelou Březinovou… A pak i s Hudebním divadlem v Karlíně. A zase to byla náhoda jako blázen – šel jsem kolem divadla, potkám známého, který mi říká – pojď, potřebujeme pomoc s jedním projektem. Uvnitř seděli ředitel Zdeněk Pospíšil a skladatel Petr Hapka, a dumali nad vlastní verzí West Side Story - z Karlína. Potřebovali autentickou cikánskou mluvu, aby se jim pak Romové nesmáli, co to gadžové říkaj, a já jsem jim ji slíbil tu slangovku obstarat. Prvního cikána, kterého potkám, říkal jsem si, oslovím. Vypadal jsem tehdy jako jeden z nich… (Na důkaz ukazuje svou novinářskou průkazku z té doby – černé vlasy až na ramena, černý knírek, opálená tvář.) A proti mně šel najednou snědý dvoumetrový chlap jako hora… Souhlasil, pozval ještě kamoše, a dali jsme jejich slovník dohromady. Škoda, že pak ředitel Pospíšil spáchal sebevraždu a hra po několika málo reprízách skončila. Nový ředitel Županič si udělal logicky vlastní dramaturgii.“

Je jasné, že kombinace novinařiny a uměleckého prostředí přímo vybízela vydat knížku rozhovorů...

„Začalo to už v Expresu seriálem rozhovorů s hercem Milošem Kopeckým, pak jich následovala celá řada. Četl je rád i kontroverzní člověk jménem Viktor Kožený. Navrhl mi, abych je upravil pro knižní podobu a že se vydání knihy osobně ujme. Své slovo se všemi mými podmínkami dodržel. Do knihy „Čtyřikrát s… A něco navíc“ jsem zahrnul čtveřici Raoul Schránil, Ljuba Hermanová, Milena Dvorská a Jana Šulcová. Já si moc cením toho, že se mnou ty hvězdy hovořily zcela otevřeně. Hermanová vůbec poprvé prozradila, jaké to je přijít o věneček pod smrkem s chlapem, kterého předtím nikdy neviděla.“


To „… A něco navíc“ v téhle knize jsou ale příběhy sňatkových podvodníků… Proč?


„Knížka mi přišla poněkud útlá, tak jsem ji nastavil. Tehdy mi policisté dali nahlédnout do desek s „noblesní“ kriminalitou – pánové ve skvěle padnoucích oblecích, pozorného a slušného chování, ale dámu oškubou o úplně všechno. Ostatně i divadelní svět je o co nejvěrohodnějším předstírání.“

S podsvětím jsou spojené i vaše další knihy S hřebíkem v botě, Práskač i novinka Kulku neuslyšíš.

„Hřebík jsem napsal podle vlastní zkušenosti. Byl jsem pěšák v jedné partě, co kšeftovala se stavebním materiálem. Neznal jsem tehdy zákulisí. Někdo mi kryl záda a pak jsem od něj dostal upozornění, že když půjde do tuhého, že už mě v tom nechají. A tu partičku pozatýkali. Až potom jsem se dozvěděl, že mezi nimi byl nasazený policajt. Měl jsem trochu strach, jak na tu knížku chlapi budou reagovat, jestli si na mě někde nepočkají. Ale dopadlo to dobře – řekli mi, že si velmi cení toho, že jsem v knize nelhal, nic nepřikrášloval. Na to je podsvětí hodně citlivé.“

K takovým knížkám je třeba ale mít dobré vztahy i s policií, ne?


„Musím říct, že mi vycházejí maximálně vstříc i jako investigativnímu novináři. A díky tomu se dozvím věci, které pak mohu použít jako spisovatel.“


Víte tedy, jaká je kriminalita v Praze 8? Hodně lidí si stěžuje, že je značná.

„Naopak. Z pražských rajonů má osmička vůbec nejnižší závažnou kriminalitu. A chci zdůraznit, že máme přes všechny problémy super policii a super radnici. A to jak minulou, tak současnou. Boj s kriminalitou i její prevence jsou tady totiž opravdu nastavené dobře. A i proto jsem rád, že bydlím právě tady.“



Rozhovor vedl šéfredaktor časopisu Osmička Vladimír Slabý
Zveřejněno: 04.04.2016 – Anna Patočková
Vytisknout