Život se nedá naučit žít, je třeba se pro život inspirovat

Michal Staněk u výbušného experimentu ve science centru v LiberciMichal Staněk (27), který učí na ZŠ Bohumila Hrabala (škola jazyků a informačních technologií) na druhém stupni zeměpis a osobnostní a sociální výchovu a je třídní sedmákům, obdržel v červnu Cenu Eduarda Štorcha mimo jiné za atraktivně vedené hodiny, kreativitu a pozitivní vztah k učitelské profesi. A právě o jeho přístupu k výuce jsme si před začátkem nového školního roku povídali. 

Začněme trošku osobní otázkou. Učitelské povolání je dnes převážně ženskou záležitostí. Proč jste si zvolil dráhu pedagoga?

„Sám jsem z učitelského prostředí, máma je také kantorka, babička byla vychovatelkou v ZŠ Dolákova, děda vedl na Křivoklátsku přírodovědeckou stanici. Ovšem prvním, řekl bych uvědomělým nasměrováním, byla moje zeměpisářka na základní škole, která nás učila cestovatelskou metodou. Na gymnáziu pak bylo víc možností, ale kantořina nakonec vyhrála. A nelituji. Protože když má člověk rád to, co dělá, má vyhráno, a u mě to tak je. Navíc jsem měl to štěstí, že jsem v životě potka spoustu osobností, od kterých jsem se mohl učit. I dnes, kdy sám stojím za katedrou, mám kolegy, kteří mě každý v něčem předstihují a inspirují.“

Je vám 27 let, jak dlouho už stojíte za katedrou?

„V pololetí právě začínajícího školního roku to bude už sedm let. Nebo teprve? Přijde mi to už hrozně dávno, a přitom, když se nad tím zamyslím, je to vlastně před chvílí. Jedna kolegyně ze ZŠ Bohumila Hrabala odcházela na mateřskou, já jsem to za ni vzal v rámci praxe, když jsem byl ve druhém ročníku vysoké školy Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích.  A už jsem tu zůstal.“
V červnu jste z rukou místostarosty Prahy 8 Matěje Fichtnera převzal Cenu Eduarda Štorcha. Co pro vás toto ocenění znamená?
„Je určitě příjemné vědět, že moje práce má pozitivní ohlas. Ale já cenu neberu jen jako ocenění mé osoby, já ji chápu jako ocenění práce celého týmu, všech kolegů, kteří se mnou na výuce spolupracují. Mnohdy je to skutečně týmová práce.“

Mohl byste nám svůj způsob výuky přiblížit?

„Na tuto otázku bych mohl jako odpověď použít výrok mého oblíbeného spisovatele Roberta Fulghuma, který řekl, že pokud děláte pořád to stejné, je i výsledek stále stejný, a stačí udělat něco jiného, a i výsledek je jiný. Musím přiznat, že mě někdy i baví být jiný, používat jiné metody. Dodat přidanou hodnotu, dodatkové číslo jako ve sportce. A ona ta hodina občas trošku sázka je. Můžete si ji nachystat sebelépe, ale dopadne nakonec úplně jinak. Neříkám, že špatně, ale jinak. A je zajímavé sledovat, kam až se ta příprava díky studentům posune. Ono se to opravdu špatně popisuje, lepší je to vidět na vlastní oči. Jednou větou to nelze charakterizovat. Mou snahou je, aby se studenti i ve třídě cítili jako doma a výuka je bavila. Proto občas sedíme při hodině na dekách na zemi místo na židlích, stoly máme odsunuté stranou…  Technickým, ale opravdu jen technickým základem je maximální aktivní využívání moderních technologií a jejich možností, jako jsou například youtube nebo googlemaps.  A velký důraz bych položil na slůvko aktivní.“ 

To znamená co?

„Učitel musí vtáhnout studenta do výuky, přenést na něj své nadšení. Bez něj je to pro všechny ve třídě jen odsezená hodina. Snažím se učit zeměpis tak, aby se žáci ve světě neztratili, a osobnostní a sociální výchovu tak, aby se neztratili v životě.“
A jak do toho pasuje moderní technologie?
„Chtěl bych, aby žáci měli chuť se podívat na místa, o kterých se učí v zeměpise. Hodně času proto věnuji přípravě, vybírám k danému tématu na youtube nejrůznější krátká videa, která potom studentům ukážu, a debatujeme o nich. Obdobně i v osobnostní výchově – nejde naučit žít život, je třeba se pro život inspirovat. V hodině se podíváme na krátkou filmovou ukázku, a rozebíráme jednání jednotlivých postav. Co je k čemu vedlo, co z jakého jednání vyplývá, jak jednání ovlivňují vztahy mezi jednotlivými osobami a podobně.“

K tomu stačí jen pracovat s moderními technologiemi?

„Ne, to je jen část celého přístupu. Jde o pět základních věcí – učit se poznávat, učit se jednat, učit se učit, učit se žít spolu a učit se být. Tedy ne naučit se něco jednou pro vždy, ale osvojit si proces a uchovat si touhu poznávat. Vzdělání je nikdy neukončený proces, ve kterém – stejně jako v životě -vše souvisí se vším.“

Kolik času vám zabere příprava hodiny?

„Hodně, někdy až zasahuje do osobního života. Kolikrát si říkám, jestli to není na úkor ostatních důležitých aktivit. Nemám rád přípravy, kdy je hodina rozplánovaná minutu po minutě, podle mě pak někdy hrozí, že se v tom hodina utopí. Učitel sleduje jen to svoje, a nereaguje dostatečně na studenty, kteří jsou někde jinde. Já zastávám názor, že jsme ve třídě všichni na jedné lodi a musíme spolupracovat. Na mě je udržet směr a cíl, aby se hodina nerozsypala, studenti téma rozvíjejí a posouvají. Stavím prostě hodinu na studentech.“
Když tolik času investujete do přípravy, musíte mít už spoustu podkladů. Dají se využít opakovaně?
„Mám kam sáhnout, to je pravda. Ale není to tak, abych vzal nachystanou přípravu a bezmyšlenkovitě ji použil. Ani by mě to takhle nebavilo. Doba se neustále mění, přináší nové události, takže musím přípravy aktualizovat, abych nezůstal stát na místě a aby mě to nesemlelo. Nikdy se mi nestalo, aby dvě hodiny byly úplně stejné. Už jenom proto, že i studenti se mění.“ 

Jak máme chápat vámi zmiňovanou týmovou práci ve výuce? 

„Moje předměty se dají krásně propojit s jinými. Logický je třeba zeměpis s cizími jazyky, mnohá videa pouštím úmyslně v angličtině, nebo jsem pouštěl znělku Kačeřích příběhů v patnácti jazycích, aby studenti měli představu i o jiných než evropských jazycích. Ale báječně jde spojit zeměpis i s hudební výchovou. Probírali jsme české vodstvo, konkrétně Vltavu, paní kolegyně Jaroslava Nováková, která má hudební výchovu, k tomu pouštěla Smetanovu skladbu. Studenti vnímali téma komplexněji. Nebo jiný příklad – s Dominikou Dobrylovskou, která učí přírodopis, jsme společně připravili hodinu na téma globální změny klimatu.“

Jak na tyto hodiny reagují studenti?

„I když uznávám, že ne všem musí takto vedené hodiny vyhovovat, tak většina je přijímá více než dobře. A kdybych měl nějakou krabičku na krásno, tak bych si do ní ukládal báječná překvapení, která mi přichystají samotní studenti svou originalitou. Třeba když jsme s deváťáky probírali Zlínský kraj, tak přišli v krojích, mluvili nářečím a měli „překladatele“, a na závěr ještě byla ochutnávka frgálů.“ 
Říkal jste, že se zeměpis snažíte učit tak, aby se studenti do těch zemí chtěli podívat. Daří se Vám to? 
„Je jasné, že jsem nebyl ani zdaleka ve všech zemích světa, procestovanou mám především Evropu. Takže logicky učím z pozice toho, který v té zemi nebyl. A moc mě potěší, když studenti, kteří mají dnes obrovské možnosti cestovat, mi po prázdninách říkají, že ty Spojené státy, Bahamy, Čína nebo Austrálie byly skutečně takové, jak se dozvěděli ve škole. Že už předtím, než do New Yourku reálně přijel, tak už v něm vlastně byl při hodině.“

A co faktografie, data, údaje?

„Jsou pochopitelně důležité, ale ne nejdůležitější. Mnohem důležitější je, a neplatí to jen v zeměpise, to obrovské množství informací, které nad námi visí, zmapovat a neztratit se v něm. Naučit se informace třídit a vyhodnocovat.“

Jak se díváte na klasifikaci? Známky nebo slovní hodnocení?

„Klasické známkování je jednodušší, slovní hodnocení je pro pedagoga náročnější, ale víc to odpovídá, je výstižnější. Nicméně i do známky se musí promítnout nejen znalosti, ale i přístup a snaha studenta. Když třeba zvládne náročnou a nadstandardně provedenou prezentaci. A netýká se to jen deváťáků, kde už kladu velký důraz na samostatnost.“

Projekt Moře plastuŽáci většinou sondují u starších spolužáků, jaký je ten či onen kantor. Jsou ty zkušenosti studentů s vaší výukou přenosné z ročníku na ročník?


„Žáci vědí od starších ročníků, co a jak v hodinách děláme, a snaží se jít nad to. Jsem třídní sedmáků, mám je od páté třídy, a mám mezi nimi několik studentů z Ukrajiny. A když jsme Ukrajinu probírali, přišli v tradičních krojích a přinesli tradiční jídlo. A já se snažím, když se něco povede třeba sedmákům, aby to viděli i osmáci a deváťáci. Aby bylo jasné, že to, co jim stačilo před rokem dvěma, je překonané, že nesmí usnout na vavřínech a že musí i oni přitlačit na pilu. A o tom dnešní svět je. Umět vyniknout, ukázat se.“

Čili kdo je vidět a slyšet vítězí?

„Ale ne za každou cenu. Vítězit neznamená bořit, je třeba umět navázat na to dobré z minulosti. Nechci, aby se z mých studentů stalo nemyslící snadno manipulovatelné stádo, které tupě půjde za nějakým největším křiklounem. Chci, aby měli názor, který budou umět vyargumentovat a nebudou se bát za něj postavit. Když mi v hodině student řekne, že se mu něco nelíbí, já to akceptuji. Ale musí být schopen vysvětlit a obhájit proč. I kdyby tím názorem bylo, že jen nemá dneska náladu něco dělat.“ 

Co je pro vás při hodině nejobtížnější?

„Když vás práce baví, zdá se všechno snadné. Ale reálně – najít a uhlídat mantinely. Tím, že jsou hodiny jakoby volnější, musím hlídat mantinely jak v chování, kdy to je ještě legrace a kdy je to už za hranou, tak i ve výuce, aby se neuteklo od tématu někam úplně jinam. I když je mi někdy vyčítáno, že mám hodiny živější, tak zaplať pán bůh. Kdyby bylo v hodině ticho a mrtvo, byl bych nesvůj.“

Ovšem vzorná, tichá a poslušná třída byl vždycky učitelský sen…

„Normální hodina není nikdy jak podle pravítka, jak si ji mnozí představují a jak by si ji přáli. Můj vysokoškolský profesor na didaktiku říkal: Proč všichni hledají normální hodinu? Vždyť normální hodina je právě taková! Jeden bude vyrušovat, druhý si číst pod lavicí, třetí zase píše milostné psaníčko, další se bude otáčet, lelkovat, koukat z okna…“ 

Co považujete ve výuce za nejdůležitější?

„Nadšení kantora. Děti vyhledávají takové pedagogy, kteří je dokáží inspirovat. A když se najde alespoň malá oblast nebo obor, který je zaujme, je to úspěch.“

Přednáška o USA v rámci Cestopisu
Zveřejněno: 17.09.2015
Vytisknout