Rozhovor: Tereza Šefrnová, herečka, scénáristka, spisovatelka: V Karlíně jsem nejšťastnější

Tereza Šefrnová (*1980) je ženou mnoha profesí. Je herečkou (mj. Desdemona v Othellovi nebo Julií v Romeo a Julie), scénáristkou (populárně-vědecký pořad Odhalení získal v r. 2006 cenu Panda Award na festivalu Wildscreen v Bristolu), moderátorkou (např. seznamovací reality show Balírna), režisérkou (např. seriál krátkých pohádek Mojánky pro Čro a ČT), spisovatelkou (na svém kontě má šest knih, které vyšly i v zahraničí), ale také úspěšnou mladou vědkyní (její disertační práce o srovnání podmínek v herectví mezi USA a ČR je první na světě).

Otázka na úvod – kým se cítíte být nejvíc?
„Terezou. Už jako malá holka jsem na otázku kým budeš, až budeš velká, odpovídala – Terezou. Kým bych měla být jiným?“

Dobře, Terezo. Teď vychází váš první román Holka Drzá, který je přímo z Karlína. Proč zrovna odtud?
„Protože Karlín miluju. Procestovala jsem půlku světa a můžu zodpovědně říct, že Karlín je nejhezčí místo k životu, které jsem kdy viděla. Pro Karlín dýchám a jsem strašně šťastná, že žiju zrovna tady. Miluju ho i historicky. Byl obchodní cestou do majestátné Prahy, kde se děly ty nejdůležitější věci. A také byl centrem informací. Jsem ráda, že se dneska znovu proměňuje do své původní podoby a prázdné tovární haly dostávají lidskou prací nový smysl. Zkrátka Karlín je moje láska. Jen to parkování by mohlo být lepší.“

Čím je pro vás Karlín tak přitažlivý?
„Po povodních se to tu změnilo k nepoznání. Navíc všechno je zde v pěším dosahu, MHD mám hned za rohem… Ale hlavně to tu všude žije. Chodím skrz parky dolů k Vltavě, kde můžu běžet až do Tróji a přes Holešovice zpátky do Karlína. V přístavišti hrajeme s kamarády v létě volejbal. Dokonce uvažuju, že si pořídím rybářský lístek. Vídám chlapíky na břehu, jak chytají a lehce jim závidím.“

Je mi jasné, že na Karlín nedáte dopustit.
„Je to takové pohádkové místo. Kdysi jsem měla výhled na kostel Cyrila a Metoděje, ale už jsem se přestěhovala o kousek vedle… Já místu, kde bydlím, říkám záměstí. Člověk se ocitne jakoby někde mezi městem a venkovem, na jedné straně kostel, na druhé zámeček, kaplička… Lidé se tu znají a pomáhají si. A to ne jen v rámci jednoho domu či bloku, ale tak obecně. Vždycky když u někoho slyšíte, že něco nejde, je to nějaká náplava, co sem jezdí jen pracovat. V Karlíně jde totiž všecko.“

Co například?
„Píšu to v tom románu. Jednu historku za druhou. Tak třeba je tu dost domů, ve kterých žijí výhradně senioři a do jednoho takového jsem se omylem nastěhovala. To víte, holka na šteklích a ještě z televize versus důchodci. To bylo tóčo. V takovém domě fungují úplně jiná pravidla. Například při odchodu jim zaplatíte sto korunu a když se vracíte, vyzvednete si večeři jak od babičky. Taková důchodcovská vývařovna svépomocí tam v rámci domu vznikla. Říkala jsem jim moje babís – od slova báby. Měla jsem je všechny moc ráda..“

Tvrdíte, že Karlín je český Manhattan. Jak tomu máme rozumět?
„Román Holka Drzá je napsán takovým způsobem, jakoby se americký seriál Sex ve městě odehrával v Praze. Je podobný právě tím upřímným stylem. Sarkastickým uchopováním aktuálních věcí kolem nás. Místo Manhattanu je v románu Karlín. Místo novinářského prostředí to herecké, protože je mi vlastní. A snáz tak mohu ukázat, co se v daném oboru vaří pod pokličkou.“

Jak daleko je z libeňského Divadla Pod Palmovkou, kde jste pět let hrála, k napsání karlínského románu?
„Pěšky asi 3800 kroků. Šlapala jsem to dost často, tak to vím. :) Hraní má k psaní hodně blízko. Je to jen jiná forma skutečnosti, že chcete něco lidem říct, potěšit je, pobavit.“

Do Ameriky je to ale určitě dál… Před vstupem na tamní půdu jste moderovala seznamovací reality show Balírna, kterou v roce 2004 vysílala televize Prima nebo psala scénáře k další reality show z pavilonu goril pražské zoo Odhalení. Byla seznamka nebo gorily dostatečnou průpravou pro psaní o hercích?
„Průpravou bylo především to, že jsem sama herečka. Navíc jsem poměrně dlouho studovala i novinařinu a psychologii. Vstupenkou mi jistojistě byl projekt na doktorandském studiu na DAMU. Věnovala jsem se pět let zkoumání rozdílných podmínek k herectví v USA a ČR. Nejen na Columbia University, ale především přímo v divadlech a na natáčeních.“

Jak vás Amerika přijala? Nebrali vás jako hereckého špióna, jako konkurenci?
„Zpočátku ano. Velice rychle ale pochopili, že jsem tam nepřijela hrát, ani psát bulvár, ale studovat. Ono na české herečky venku není nikdo zvlášť zvědavý. Mají dost svých. Ale odborníci a vědečtí pracovníci mají dveře otevřené. Kdo jste a oč vám skutečně jde, to poznají hned. A nechají si jen toho, kdo je pro ně přínosem. Mě to vyšlo hned, ale vím, že ostatní kolegové si prošli leckdy velmi tvrdou cestu, a i přesto je pak poslali domů.“

To k vám, neznámému člověku odněkud ze střední Evropy, měli takovou důvěru?
„Postupem času ano. Oni si vás pořád testují. Nesmíte šlápnout vedle. Druhá šance neexistuje. Slušnost a upřímnost otevírá dveře. Ale především musíte neustále dokazovat, že na to máte. Dostala jsem se úplně nejvýš jen proto, že jsem uspěla ve všemožných testech a nepodlehla nástrahám showbyznysu. A pak už to šlo samo. Doporučovali mě jeden druhému na rozhovor, takže jsem už nemusela překonávat bariéru vysvětlování kdo jsem a co chci. Pak už jsem jen nasávala informace jak houba.“

A co jste nasála a zjistila?
„To je na dlouhé povídání. Těch rozdílů je celá řada – od možnosti uplatnění pro herecké začátečníky přes zcela jiný přístup k alternacím až po nebezpečí, které plyne pro herce z moderních technologií. Je toho opravdu moc na takové krátké povídání. Všechno to vyjde po novém roce v další knížce, tentokrát populárně-naučné.“

Jaký je nejviditelnější rozdíl?
„To je vážně těžké. Tak například v divadle jde o naprosto jiný přístup k tvorbě i k samotnému procesu zkoušení i hraní. Na Broadwayi herci v činohře mají něco, čemu se říká understudy, „podstudování“. To je herec, který je velice dobře zaplacen za to, že nehraje, ale umí tu roli. Rok nebo dva nehraje, nesmí vzít nic jiného a jestli se dostane nebo nedostane na jeviště, vůbec neví. U nás se role alternují, nebo je to záskok, ale to je něco úplně jiného.“

Myslíte, že by to bylo reálné v českém divadelnictví?
„No, nejsem si úplně jistá, že by to zrovna u nás bylo užitečné a funkční. U nás funguje přece dobře alternování a záskokaření na poslední chvíli. U nás by spíš stálo zato zavést Broadwayský systém preview, přirovnatelných k našim generálním zkouškám, které ale nejsou jen dvě, je jich celá řada. Pak je premiéra skutečně slavnostním okamžikem, kdy představujete hotový kus a nikoliv svízelnou chvílí, kdy si všichni tvůrci koušou nehty jestli to vůbec dopadne. Obecně se jim zkrátka dává na tvorbu více času než u nás. Netlačí se tolik na výsledky. I když to pochopitelně z venčí vypadá jinak a tlak jako takový je obrovský. Při práci samotné je ale co jsem za těch pět let viděla všude klid a plodná tvůrčí atmosféra.

Jak jsou na tom herečtí začátečníci v Americe?
„Nic moc. První kapitolou mé disertační práce jsem demýtizovala pohled na americké herce, který se u nás vžil jako klišé: že se mají dobře, že po vystudování prestižní školy se o ně perou agenti, že mají dveře otevřené, že mají obrovskou budoucnost a mohou si vybírat. Ještě před pár lety to tak bylo, ale dnes je to jinak.“

Jak to?
„Škola i agenti stojí hromadu peněz, ale šancí na vysoký a pravidelný výdělek zas tolik není, takže spousta adeptů herectví jsou nezaměstnaní dlužníci. Jsou rádi, když se někomu podaří natočit celostátní reklamu. Je to úplně jiný svět než u nás.“

Takže ty zvěsti o bohatství amerických herců jsou jen fámy?
„Pozor, bavíme se o začínajících hercích, ne o zavedených hvězdách. Mě zajímala herecká situace od začátku, tedy od studentů herectví, přes divadlo, televizi, film a seriály až po zavedené herecké legendy a jejich vize budoucnosti herectví a obecné prognózy, co se s ním dál bude dít. Netušila jsem ani, že takové prognózy existují, ale stalo se z nich hlavní téma mojí disertační práce.“

To je to nebezpečí plynoucí z moderních technologií?
„Ano, budoucnost herectví totiž může být velmi smutná. Někteří odborníci tvrdí, že během deseti let se herectví buď radikálně promění, nebo zahyne. Jde o budování digitální databáze herců, na tom už většina amerických filmových studií velmi intenzivně, a přitom skrytě, pracuje. Když pak zemře herec nebo když řekne, že něco točit nebude, studia ho už dokážou do filmu digitálně „dokreslit“. Například Audrey Hepburnová zemřela v roce 1993, a přitom s ní existuje reklama na čokoládu, která byla natočená někdy před čtyřmi lety.“

Co je na tom špatného? Hepburnovou mají lidé rádi, čokoládu taky…
„A co když to bude něco, s čím by herec nikdy nesouhlasil? Třeba porno? To přece také řada lidí vyhledává! Proto se někteří herci už snaží do svých smluv zapracovat, že se jejich postava nesmí digitálně klonovat. Takový Danny De Vito o tomto problému veřejně mluví a zveřejňuje kopie svých smluv, ve kterých je jasně uvedeno, že ho studio nesmí bez jeho vědomí po jeho smrti dál využívat.“

To zní dost bizarně – bez jeho vědomí po jeho smrti…
„Je to hrozně nebezpečné. Opravdu. Ale prosazuje to tak silná klika, že nejde jít úplně proti. Jediné, co můžeme dělat, je udržovat si a chránit naši kulturu, dělat věci řemeslně poctivě a držet se toho.“

Do Ameriky, ale i jinam jezdíte velice často. Co vám pobyty v cizině – kromě práce – daly?
„Tak určitě mnoho. Je těžké to shrnout do pár vět. Ráda si všímám všeho kolem sebe a zrovna co se chytrých větiček týče je New York stejně jako Karlín pestrým polem. V Americe jsem třeba na pograffitované zdi našla tohle: „Once is lucky, twice is talent.“ (Dalo by se to volně vysvětlit jako „Štěstí je, když se ti něco podaří. Zopakuješ-li úspěch, máš talent.“) Podobná naučení mají i karlínské štíty domů. Považuji to za velmi důležité, že člověk jen někam spěchá a mimoděk do sebe vstřebává jejich moudro. Já mám nejradši: „Dej Bůh všem těm, co mě znají, tisíckrát víc, než mi přejí.“ To je přece fantastické.“

Děkuji za rozhovor.
Vladimír Slabý


Rozhovor byl ve zkrácené podobě uveřejněn v měsíčníku Osmička 12/2017 (PDF, 15,7 MB).


Dostávejte aktuality na váš e-mail.
Každý den zasíláme všechny novinky z webu v jedné přehledné zprávě.